Pod schody to voní

Pod schody to voní

Schodiště v mezonetu je nepochybně funkční a dekorativní, ale nepopiratelně i velký žrout prostoru. To si ale většina lidí uvědomí až po nastěhování do romanticky patrového hnízdečka. Až tehdy zjišťují, že tato ozdoba interiéru vydá za středně velkého dinosaura: zabírá spoustu místa a nelze s ním hnout.

Týž problém stál před majiteli mezonetového bytu v novostavbě. Rychle zjistili, že dřevěné schody jsou sice krásná věc, ale kam s jídelním stolem a židlemi? Kam s knihovnou? Hlavní místnost bytu měla poměrně velkou podlahovou plochu (22,8 m²), jenže ta se nedala stoprocentně využít právě kvůli schodišti. „Ať jsme měřili, jak měřili,“ vzpomíná Markéta, „vždycky nám vyšlo: televizi dát pod schody, pod okno sedačku – a šmytec! A s tím jsme se nehodlali smířit!“

Zač ten architekt?

Každý, kdo přišel k manželům na návštěvu, obdivoval chytré, jednoduché a elegantní rozlousknutí „schodišťového oříšku“. A jestli doteď pochyboval, zda má smysl „cpát peníze“ interiérovému architektovi, teď zná odpověď. „Po bitvě je každý generál,“ říká Martin, „ale dokud jsme se neobrátili na odborníka, nevěděli jsme si vůbec rady. Architektky Hana Štěpková a Radka Zedníková z ateliéru oooox přišly s nápadem využít hluchý prostor pod schodištěm a umístily tam kuchyňskou linku.“ Díky ní získal nový byt prostornou kuchyni s velkou jídelnou, kam se vejde bez problému až devět lidí.

Co se peče pod schody

Lakonicky řečeno: architektky zaslepily prostor pod schodištěm sádrokartonovou stěnou, do níž stupňovitě vsadily skříňkové korpusy. Tato strana kuchyně měří 4,6 metru, v nejnižším bodě má 65 centimetrů, v nejvyšším 300 centimetrů. V nejvyšší části (vpravo) je vestavná lednice s mrazákem a dál doleva směrem k oknu: spížová skříň, dvě trouby nad sebou – horkovzdušná a mikrovlnná, za klopnou schovaná plnovýsuvná police s domácími elektrospotřebiči. Police funguje jako pracovní plocha, protože na zadní zdi jsou spotřebiče zapojeny do zásuvky. Bez užitku nezůstal ani nejnižší díl s dvěma otevřenými poličkami. Všechna dvířka a čela jsou čistě bílá (zakázková kuchyně je z laminované MDF desky), aby splývala s výmalbou celé zdi. Jediným zdobným prvkem je „paspule“ z merbau, z něhož jsou schodové stupnice.

Ostrůvek, nebo pult?

Toť otázka, řekl by Hamlet, kdyby místo lebky držel v ruce vařečku. Sklokeramická varná deska s výkonnou válcovitou digestoří, dřez a myčka jsou v druhé části linky, která zároveň tvoří hranici s jídelní zónou. Spíš než ostrůvková se může označit jako poloostrůvková nebo pultová. Směrem do kuchyně jsou korpusy bílé s horizontálními zapuštěnými úchytkami; z jídelny tvoří vyšší pult (tím je zastíněn pohled „do hrnců“) a knihovnu v jednom. Je z téhož dřeva jako podlaha v mezonetu: merbau. Kantovka je nalakovaná matně, aby se nepoškodila, ale neleskla. „V provedení ´lesk jako blesk´ by merbau vypadalo jako lamino, které se tváří jako dřevo,“ vysvětluje autorka interiéru. Rezavou hněď dřeva a bělost korpusů doplňuje příjemně šedá výmalba. Když jsme počítali, kolik je na poloostrově úložného místa, došli jsme k čtyřem hlubokým zásuvkám plus skříňce pod dřezem. V porovnání s původní dispozicí, která umožňovala postavit na totéž místo stěží televizní stolek s plasmou, je to zázrak. A ne malý.

Všichni ke stolu!

Zasunutím poloviny kuchyně pod schodiště zbylo dost místa na jídelnu s velkým stolem pohodlným běžně pro šest, ale až devět lidí. Je ze světlého javoru s hranolovýma nohama. U okna se sedí na čalouněné lavici, která funguje jako truhla – má v sobě úložné místo – a zároveň kryje radiátory. Ovšem v zadní části jsou škvíry, kterými může stoupat teplo. „Jídelní židle jsem volila italské provenience,“ říká Radka Zedníková. „Pedralli mi padlo do oka – mají subtilní chromované podnoží a sedák spojený s opěrkou z tmavé dýhované překližky. Jsou lehké, pohodlné na sezení a tvoří barevný přechod mezi podlahou a stolem.“

Více se dočtete v časopise Living Kuchyně 2/2008.