Velikonoční svátky: jak je to vlastně s velikonočními svátky?

Rubrika: Tipy a triky
Aleš Horák (Bydlet.cz), 9.04.2017

Víme vůbec, jak je to s velikonočními svátky? Známe dnes jejich význam a rozsah? Jaké křesťanské obřady a zvyky se k Velikonocům vázaly a jaká byla symbolika barev vztahujících se k jednotlivým dnům?

Postní doba
Postní dobou chápeme v křesťanství dobu přípravy na Velikonoce. V římskokatolickém liturgickém kalendáři je Popeleční středa (latinsky Dies cinerum) prvním období postní doby. Nazývá se též Bláznivá, Škaredá či Černá. Je to středa předcházející první postní neděli a pro křesťany představuje zlomové období. Končí totiž bujaré veselí, spojené s masopustním rejem masek a zábav, po kterém následuje tiché a poklidné období příprav na největší křesťanské svátky. Půst tedy začínal na Popeleční středu a končil o Zeleném čtvrtku.

Popeleční středa
Termín Popeleční středy připadá na čtyřicátý den před Velikonocemi (do těchto dnů se nezapočítávají neděle), kvůli nepravidelnému datu Velikonoc se její termín každý rok mění. Název dne odkazuje k pokání, sypat si popel na hlavu je prastaré kajícné gesto. Od dvanáctého století je zvykem pálit kočičky (nebo také palmové ratolesti) z Květné neděle minulého roku, takto získaný popel se používá při bohoslužbě Popeleční středy, kdy jsou věřící znamenáni popelem (popelec na čele). Původně byl tento obřad vyhrazen hříšníkům v rámci jejich veřejného pokání. Poté, co se kajícné úkony z veřejného prostoru přesunuly spíše do soukromí, se obřad rozšířil na všechny věřící. Součástí tiché mše, konané v tento den, bylo také to, že obraz na hlavním oltáři byl až do Bílé soboty zakryt fialovým plátnem.

S tímto dnem se pojila trojice zvyků: výslužka žen, spláchnutí popelce a hledání ztraceného masopustního veselí. Jako první zvyk se ustavila ranní obchůzka žen, které si v hrnci nesly rozpuštěné mýdlo a štětečkem natíraly tváře mužů vyspávajících masopustní veselí. Ti se pak museli vykoupit, nejčastěji penězi, za které si ženy koupily sladkou kořalku. Během dne pak následovala mše, spojená s udílením popelce, po ní obvykle následoval další děj, v němž měli hlavní úlohu muži. Říkalo se, že jdou spláchnout popelec. Po mši, kdy kněz označil věřící popelečním křížem, se většina mužů odebrala do místního hostince a předchozí obřad řádně zapila. Aby se ulevilo svědomí, obtíženému nevhodným chováním v tak významný den, ospravedlňovali to muži tím, že je popeleční povyražení v létě chrání před komáry a mouchami a pomáhá k dobré úrodě obilí.

Završením dne bylo tzv. hledání ztraceného masopustního veselí. Spočívalo v obchůzce místního nejchudšího vesničana (někdy žebráka), oblečeného do pestrého maškarního kostýmu, v ruce nesl rozsvícenou lucernu a všem vysvětloval, že hledá ztracený masopust. Byl obdarován výslužkou, často zbytky z masopustní oslavy.

Postní neděle
Na velké svátky je podle katolické církve záhodno duchovně i tělesně se připravit. Lidé směřují k tělesnému odříkání a duchovnímu soustředění na přicházející významné chvíle církevního roku. Od roku 325, kdy se konal koncil v Niceji, byl předvelikonoční přípravný půst chápán již jako Quadragesima Paschae, čtyřicetidenní přípravná doba předcházející největší události křesťanského roku.

První neděle postní (Invocabit - Černu, též Pučálka, Liščí)
Druhá neděle postní (Reminiscere - Pražná)
Třetí neděle postní (Oculi - Kýchavná)
Čtvrtá neděle postní (Laetare - Družebná )
Pátá neděle postní (Iudica - Smrtelná, Smrtná)
Šestá neděle postní (Palmarum - Květná)

Po uplynutí těchto šesti nedělí následoval pašijový týden, v němž patřily k nejvýznamnějším tři dny (Triduum sacrum), od Zeleného čtvrtka po Neděli Zmrtvýchvstání. 

První neděle postní (Černá, Pučálka, Liščí) 
První postní neděli označujeme také jako Černá, v době půstu ženy odkládaly pestré součásti oděvu a především do kostela se oblékaly do tmavých šatů, na hlavu vázaly černé šátky. Černá barva symbolizuje prázdnotu, smutek nebo zastavení. Druhé pojmenování pro tuto neděli, Pučálka, odráželo zvyk připravovat v tento den typické postní jídlo - pučálku (z naklíčeného hrachu). Tento pokrm byl známý již v pohanských dobách, připravoval se z celých zrn, jedl se na slano i na sladko (s medem, rozinkami, mandlemi). Třetí název, Liščí, se spojuje s lidovým zvykem, určeným především dětem. Liščí nedělí byla nazývána proto, že hospodyně napekly hned brzy ráno sladké preclíky, pověsily je na stromy v zahradě a dětem sdělily, že je tam poztrácela liška, která tudy běžela.

Druhá neděle postní (Pražná) 
Druhá postní neděle nebývala na lidové zbytky příliš bohatá, projevuje se to i v jisté chudobě lidových názvů. Pražmo byl staroslovanský pokrm, připravovaný pražením nedozrálého obilí. 

Třetí neděle postní (Kýchavná) 
Název se zrodil z několika pověr a zvyků. Tato neděle připadala na přelom února a března, někdy na počátek března, podle data Velikonoc. Každý rok bylo jiné počasí, byť to vždy bylo období pomalého a postupně viditelného probouzení přírody. Stačilo podcenit teplotní výkyvy a přišla nemoc. Podle místních pranostik mělo časté kýchání, spojené s nemocí, znamenat dlouhý život, ale také pravý opak, blízkou smrt. Kýchání ohlašující smrt poznamenala zkušenost z morové epidemie: "Když člověk jak ústa zívnutím otevřel, aneb kejchl, náhlou smrtí umřel". Protože mor také odezněl právě na třetí postní neděli, dostala tato neděle přízvisko Kýchavná.

Čtvrtá neděle postní (Družebná) 
Další postní neděle spadala do poloviny čtyřicetidenního přípravného období - nastal čas poněkud odlehčit vážnost chvíle. Lidové označení Družebná napovídá, že se v tuto neděli lidé družili, setkávali se. Významný byl především zvyk, který předcházel oficiálnímu ohlášení sňatku (ohláškám) v kostele. Pokud se tedy mladý pár chtěl vzít v posvátném velikonočním čase, byla čtvrtá postní neděle signálem pro mládence, aby jednali, pokud "po Velikonoci v stav manželský vstoupiti chtěli". Současně byla tato obcházka nápadníka s jeho družbou spojená s příslibem oficiálních námluv a velikonoční pomlázkou na Velikonoční pondělí. Spojují se zde dva motivy: jednak křesťanský, spojený s monogamním manželstvím, které bylo veřejně sděleno celé obci, jednak pohanský kult plodnosti, z nějž pochází zvyk pomlázky či polévání vodou. 

Pátá neděle postní (Smrtelná, Smrtná)  
Lidový zvyk, jehož hlavním postavou byla figurína Smrtky dal název páté neděli, působil na církev provokativně, příliš poukazoval na předkřesťanskou, pohanskou dobu. Zřejmě i proto byl zvyk nahrazován příjemnějším a církvi vstřícněji hodnocením chozením s lítem. V současné době oba zvyky, především však "vynášení smrtky",  zažívají na venkově návrat.

Smrtholka, Smrtka, Morana, Mařena či také Mořena byly v našich zemích názvy pro figurínu ze slámy (původně personifikovaná smrt), oblečenou do ženských (někdy mužských) šatů. V procesí se vynášela za vesnici, tam se topila v rybníku nebo v potoce, zahrabávala do země nebo shodila ze skály. Rituální "zabití" nebo "pohřeb" figuríny symbolicky znamenal konec vlády zimy a příchod jara.

Lítem, někdy také létečkem, se nazýval malý stromeček, se kterým chodily v některých krajích mladé dívky nebo děti o Smrtelné či Smrtné neděli. Obřadné chození s lítem bylo symbolickým rozloučením se zimou a vítáním jara. Tradiční líta bývala dvojího druhu. V západní polovině našeho území, v Čechách a v přilehlé části Moravy, se upravovala z vršků jehličnatých stromků, ve východních oblastech (u hranic se Slovenskem) pak většinou z jívových ratolestí.

Šestá neděle postní (Květná, Pašijová) 
Poslední postní neděle zahajující pašijový týden byla spojená s květy. Podle církevní tradice odvozené z evangelií květiny symbolizovaly a zpřítomňovaly palmové ratolesti, jimiž zástup vítal Ježíše při jeho triumfálním vjezdu do Jeruzaléma, kde měl být zanedlouho poté ukřižován. U nás se při obřadech této neděle obvykle užívaly kvetoucí větvičky jívy, lidově zvané kočičky. Kočičky nesloužily pouze při církevní liturgii a k výzdobě, byly s nimi spojeny i rozličné zvyky a pověry, v lidovém léčitelství sloužily posvěcené kočičky jako lék proti bolesti krku či zimnici.

Protože do Božího hodu velikonočního scházel jen necelý týden, bylo třeba provést v chalupě řádný úklid a připravit se na sváteční čas. V tento den se nesmělo péci, "aby se nezapekl květ a neurodilo by se ovoce". Poslední postní neděle připadala na období konce března a dubna, tedy na čas, kdy lidem nastávaly polní práce, spojené se setím.

Pašijový týden (svatý, tichý, velikonoční) 

Pašijový týden někdy také označovaný jako "svatý", protože jsou v něm věřícím připomínány a tak obnovovány svaté děje posledních dnů Kristova života. A proč tichý? V této době umlkají kostelní zvony a věřící se ponořují do smutku. 

Pašijový týden začínal Květnou nedělí a pokračoval takzvanými všedními dny pašijového týdne s názvy: Modré pondělí, Žluté (Šedivé úterý), Sazometná (Smetná, Škaredá) středa.

Modré pondělí, Žluté úterý
Při hledání významu musíme přihlédnout k symbolice barev. Modrá představuje vzdálenost, vodu, přehlednost, čistotu, osvěžení, věrnost, stálost, chlad, ticho, vážnost, touhu...zjevně se jednalo o tichý a klidný postní den, určený k rozjímají a duchovní očistě. 

Žluté úterý symbolizovalo zlato, světlo, slunce. Žlutá je jásavá barva i barva zralosti. V křesťanském umění symbolizuje věčnost, ctnost, rozum, úctu, vznešenost, žárlivost, Boží světlo. Proč byla úterý přisuzována i šedivá barva, není známo.

Sazometná středa
Název vychází z křesťanské symboliky. Na konci postní doby (na Květnou neděli) lidé vymetali z příbytků "neřest" a prováděli úklid domu. Sazometná středa byla posledním dnem určeným k úklidu, který samozřejmě přinášel do dosavadního tichého období značný ruch. Označení Sazometná středa evokuje zvyk vymetání komínů, kdy saze často díky  špatnému větrání znečistily obývací místnost (údržba komína představovala pro rodinu základní starost a povinnost, v době šindelových střech mohl požár způsobit zkázu celého domu). 

Název Škaredá se již objevil v lidovém označení pro Popoleční středu. S přihlédnutím k faktu, že se také jednalo o středu, máme o důvod navíc se domnívat, že se našim předkům označení pro oba dny pletl. Středa pašijového týdne byl den, kdy se Jidáš "škaredil" na svého mistra, Krista. Podle pověry se v tento den neměl nikdo mračit, jinak by byl mrzutý po všechny středy v roce.

Třídenní velikonoční doba
Základními body postavení Velikonoc v rámci liturgického roku se stalo Triddum sacrum, Velikonoční třídenní, tvořené Velkým pátkem (dnem ukřižování Ježíše Krista), Bílou sobotou a Božím hodem velikonočním (dnem Ježíšova Zmrtvýchvstání). Poslední dny života Ježíše Krista daly vzniknout tradici jednotlivých velikonočních dnů.

Dlouho se památka umučení a zmrtvýchvstání Krista slavila v rámci jediné slavnosti - hlavní náplní byla společná eucharistická hostina. Teprve v průběhu čtvrtého století, kdy bylo křesťanství prohlášeno za státní náboženství, byly Velikonoce přijaty a začleněny do římských svátečních dnů a rozšířeny o dva dny (pátek a sobotu). Staly se prvními a nejstaršími křesťanskými svátky.

Zelený čtvrtek
Český název pochází z německého Gründonnerstag, souvislost se zelenou barvou patrně pochází z mylné etymologie: původní název byl pravděpodobně odvozen ze starého slovesa greinen či grienen, které znamenalo "plakat". V tento den docházelo totiž k tzv. rekonciliacím, pokání a smíření veřejných hříšníků s církví. Český název vlastně vznikl omylem, nicméně to nezabránilo tomu, aby se k němu nevázaly zvyky a obyčeje. Nejde jen o zelenou barvu liturgického oděvu, který na sebe toho dne bere kněz.

V lidové tradici se například o Zeleném čtvrtku doporučovalo jíst pokrm ze zelených surovin. Nejdostupnějším a nejrozšířenějším zeleným pokrmem bylo na našem území především zelí. Ačkoliv se jednalo o pokrm chudých, bylo současně vnímáno jako zdroj cenných látek a s odkazem na církevní význam, přejatý z židovského svátku Pesach, během kterého se zelí také konzumovalo, mu byla přičítána ještě větší zdraví ochraňující síla.

O vzájemné propojenosti a zároveň určité odcizenosti oficiální církevní a lidové kultury svědčil také zvyk spojený s penězi. Oficiální linii představovalo poslední vyzvánění a následné utichání zvonů - až do velikonoční noci. Mezi prostým lidem zakotvil zvyk zacinkat penězi v době posledních tónů, které vydávaly pomalu dobíjející kostelní zvony. Peníze se tak měly na základě tohoto zvyku držet doma. Jinde se také tlouklo paličkou do hmoždíře, čímž se měli ze stavení vyhnat všichni škůdci, mezi které patřil hlavně hmyz a hlodavci, ukrajující z rodinných zásob.

Lidových zvyků existovalo pro tento den daleko více. Jedná se například o obyčej spojený s vodním živlem, a sice obřadným omýváním vodou, které mělo zajistit celoroční pevné zdraví. Vnější očista pomocí vody se ve spojení se zdravým pokrmem a vnitřní očistou měla stát propojením materiální a duchovní obrody pro celý liturgický rok. Voda jako dárkyně života byla uctívána vhozením chleba s medem do studní či jiných vedlejších zdrojů vody, a tak měl být zabezpečený její dostatek.

Celá řada zvyků zabraňovala lidem, aby fyzicky pracovali, odpoledne byla dokonce fyzická práce zakázána. Souviselo to s vigilií Zeleného čtvrtka (bohoslužba v předvečer Velkého, pátku, kdy se nesměla obdělávat půda), která byla oficiálně začátkem Velikonočního třídenní. Lidé však za začátek Velikonočního třídenní považovali již ráno na Zelený čtvrtek.

Velký pátek
Lidové zvyky a obyčeje, spojené s tímto pro věřící významným dnem a křesťanským svátkem, jsou většinou souborem starých zvyků. Na Velký pátek se měla rozestupovat nejen země, ale i voda a souš, na několik hodin se měla otevřít hora Blaník, rytíři vyjížděli přesvědčit se, zda zemi nehrozí nebezpečí.

S vodou je spojen rituál omývání, který má chránit před nemocemi, mládež se při potápění v mělkých potocích snažila ústy vzít ze dna kamínek, aby pomáhal při bolestech zubů. V některých krajích se tkaly tzv. pašijové nitě, několik stehů na oděvu mělo chránit před zlými duchy.

Do dnešních dnů se na venkově drží zákaz obdělávání půdy či zákaz praní. Půda, obroditelka a matka živitelka, kolébka i rakev, tak dostává den klidu pro nový život. Podobně u vody - praní prádla by znamenalo namáčení látky do Kristovy krve. Lidé si také neměli nic půjčovat, protože síla dne mohla přerůst v magické čarování, které mohlo vlastníkovi způsobit újmu. Protože se nejčastěji chodilo vypůjčovat zemědělské náčiní, hrozila újma v hospodářství u zvířat i na poli.

Den ukřižování symbolizoval dočasné vítězství zla, to otevíralo cestu negativním silám, které ohrožovaly věřící a jejich příbytky. V některých oblastech byl proto Velký pátek také dnem koledním a všeobecné ticho narušovaly průvody mládeže s řehtačkami, které ohlašovaly klekání.

Bílá sobota
Stálý přívlastek Bílá byl této sobotě přidán podle barvy roucha, které na sobě měli lidé podstupující křest, později byl tento den zasvěcen křtům. Bílá sobota je spjatá s kultem ohně. V domácnostech se uhasila všechna ohniště a starý oheň byl nahrazován novým, čerstvě posvěceným, přineseným ve žhavém polínku. 

Po týdnech odříkání se připravovala řada svátečních a obřadních pokrmů pro zítřejší slavností hodovou tabuli, zdobila se vajíčka, pletly se pomlázky. Bílou sobotou končilo postní období.

Boží hod velikonoční
Památka vzkříšení Ježíše Krista se v prvních staletích slavila jen v neděli, posléze se slavnost rozrostla na Velikonoční triduum a následně se rozšířila o přípravné a následné období.

Z celého pojetí Velikonoc vyplývá mimo jiné obrovský duchovní význam neděl pro křesťany - měla být zasvěcena odpočinku a rozjímání a jako obecně přijatý svátek plnila také roli dne dobrých skutků a milosrdenství. Křesťanští panovníci ve středověku například o Božím hodu velikonočním toto "spojení" umocňovali a v tento den otevírali žaláře svých vězení, tak jako Kristus otevřel a vysvobodil lidstvo ze žaláře hříchu. 

V tento den byl stůl slavnostně a bohatě prostřený. Začínalo se masovým vývarem, nesmělo chybět ani pečené či smažené kůzle, případně skopové v různých úpravách, jinde byl králík nebo drůbež. Jedlo se také hovězí nebo vepřové maso. Na stůl patřil sladký beránek, boží milosti, bábovka, buchty koláče a dort. A také pálenka.

Velikonoční pondělí (Červené pondělí)  
Je dnem, který následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně. V rámci církevní osnovy nebyl tomuto dni přisouzen velký význam, protože nepatří do Velikonočního tridua, v lidové tradici se však stal z celých Velikonoc nejznámější.

Svazek spletených vrbových proutků - pomlázka je nástroj určený ke šlehání dívek a žen v Pondělí velikonoční. Dříve se pomlázka konala také v úterý, tzv. odplatném outrý, kdy děvčata odplácela hochům. Výraz pomlázka souvisí s podstatným jménem pomlazení, odvozeným od slovesa pomlázeti sie, vztahujícímu se k staročeskému přídavnému jménu mlazší (mladší) V čerstvě uřezaných proutcích se měla skrývat životodárná míza, která v několikanásobném spojení v pomlázku měla zajišťovat přenos této síly. Šleháním se předávala svěžest a mladost, ohebnost a zdraví mladého proutku, aby děvčata  byla po celé dny zdravá a veselá. Hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, a v chlévě vyšlehal krávu, aby se brzy otelila.

V některých krajích se k pomlázce pojilo polévání vodou, to má svůj původ v oslavách staroslovanského svátku bohyně Vesny.

Pomlázku musel umět každý chlapec, vplétala se do ní také barevná stuha (nejčastěji červená) nebo červená nit. Pomlázky se pletly různě velké, od malých, které se vešly stočené do kapsy, až pod dvoumetrové. Součástí obchůzky na Velikonoční pondělí byla celá řada popěvků a říkadel, kterými se koledníci ohlašovali a doprovázeli jimi ono "pomlazení". Po dětských kolednících navštěvovali stavení svobodní mládenci. Odměnou jim byla především malovaná (i popsaná) vajíčka, v některých případech potvrzovala příslib manželství.

Na Velikonoční pondělí se připravovala vejce na mnoho způsobů. Při jednoduché přípravě se vajíčka smažila na větším množství slaniny. Před podáváním se hojně sypala nasekanými mladými spařenými kopřivami, pažitkou, mladou cibulovou natí i petrželkou. Vykoledovaná vajíčka se různě zpracovávala, buď se usmažila, nebo se přidalo mléko a krupice (též maso nebo slanina), pokrm měl různé názvy: škvarenica, praženica, škvar.

Zdroj: Michaela Zindelová a kolektiv - Česká velikonoční kniha

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem


Fotogalerie na bydlet.cz, nejlépe hodnocené fotografie

Články Tipy a triky