inspirace

Barevné bydlení

Půdní byty se staly velmi módními, ale jen výjimečně lze jejich vybavení označit jako moderní. Přiznané trámy jako by si říkaly o „dřevěné“ až rustikální vybavení. To však v tomto případě nenajdete ani náznakem!

Mottem při řešení tohoto pražského půdního bytu se stala poněkud netradiční zásada jeho majitele: nepraktické věci jsou krásné! Proto klidně použil nerezový plech v koupelně na odkladní plochu u umyvadla, i když se špatně čistí. K jídelnímu stolu si pořídil plastové židle, byť se nemohou honosit přívlastkem ergonomické. Přesto - nebo právě proto? - je konečný výsledek až netradičně příjemný. Prostor rozzářily žlutá a oranžová, protože majitel má rád teplé barvy, zato nesnáší příčky, závěsy a garnýže.

Když vím, co chci

Původně zde byla jen klasická půda se spoustou holubího trusu a stará prádelna. Při pohledu na fotografie z počátku stavby lze jen těžko věřit, že z tohoto prostoru vznikl současný byt 4 + kk, plný světla a s plochou téměř 200 metrů čtverečních. 

Základní koncepci svého bytu si určil majitel – projektant – sám, ale „oficiálně“ svěřil stavbu architektovi. Ve vzájemných diskusích pak vznikal interiér, který udivuje vyváženou dispozicí, moderním pojetím i smyslem pro dotažení detailů.

Jenže všechno má svůj začátek. Ten byl pro tento půdní byt naprosto typický – spory s památkáři (vadila jim například okna ve štítě, z ulice sice vidět nejsou, ale prý by mohla vadit při výhledu z hotelu Mövenpick!), dohadování s nájemníky, kteří sice nebyli účastníky stavebního řízení (investor je totiž majitelem domu), to jim však nevadilo v odvolávání se. Stavbu zkomplikovalo i objevení dřevomorky, které skončilo půlročním odstěhováním nájemníků ve spodním podlaží, aby bylo možné ošetřit nosné trámy stropu. celé řešení navíc limitovalo umístění původních trámů. „Papírování“ se vleklo snad rok, téměř dva pak padly na stavbu.

Byt v číslech a vybavení

- plocha necelých 200 m2 (včetně terasy)

-         metr čtvereční (včetně všech zařizovacích prvků pevně spojených se stavbou, jako je sanitární keramika, obklady a podobně) přišel na 29 000 Kč (cenu ovšem navýšilo použití značkových výrobků od Duravitu, keramika i baterie jsou z kolekce Phillipa Starcka)

-         kuchyně na zakázku (bez spotřebičů) – 250 000 Kč

-         prosklená stěna – 100 000 Kč

-         kovové schodiště – 150 000 Kč

-         vytápění – plynové, v části jídelní podlahové

-         radiátory JAGA

-         kovové prvky – nerezový plech

-         dveře – vlastní návrh, polykarbonátová voština v kovovém rámu

Oblouk jako základ

„Jakmile se vyřešilo umístění schodiště, už to šlo vlastně samo. Zkoušeli jsme víc variant, ale mám zkušenost, že první, intuitivní návrh bývá nejlepší,“ tvrdí architekt Viktor Fehrer, který dostal stavbu na starost. Kovové schodiště, zavěšené na ocelových lankách (jestli něco majitel kategoricky odmítl, tak dřevěné schodiště, s dřevem souhlasil jen u madla), tak vychází z „obloukoidního“ pojetí celého bytu. Oblouk se stal základem, který dodává bytu na zajímavosti a zároveň i útulnosti. Motiv oblouků se opakuje i u stupínků vedoucích ke kuchyni, dokonce i na tvaru jedné skřínky (stupňovitě řešení si vynutila přítomnost trámů).

Otevřená dispozice bytu pak odpovídá názoru projektanta, který nesnáší, aby byla například žena „odsunuta“ do uzavřené kuchyně od ostatního dění v bytě.

Původně zde neměly být dveře vůbec, ale nakonec naléhání příbuzných a známých vyústilo v kompromis: dveře ano, ale pouze z transparentního akrylátu, subtilní, nezatěžující prostor vlastní hmotou.

Transparence a průhledy se staly vůbec typickým prvkem tohoto interiéru. Skleněná prosvětlená stěna z luxferů, ale třeba i kovový rošt galérie propouštějící difúzní světlo – to vše odlehčuje a napomáhá prosvětlení prostoru, stejně tak jako nebývale velké množství oken.

Materiál? Hlavně kov a plast

Majitel bytu tíhne k funkcionalismu, zdobné prvky mu připadají naprosto zbytečné stejně tak jako samostatné skříně. Úložné prostory proto řeší vestavné skříňky splývající se stěnami. Moderně zařízený interiér však přesto postrádá „studenost“ minimalistických návrhů, kterými se prezentují mnohé architektonické ateliéry.

Jak se to zdařilo? Hlavně díky teplým barvám. Právě na jejich výrazném použití má velkou zásluhu majitel bytu, jenž „přehlasoval“ architekta (například v koupelně byly postupně přidávány barevné obklady, jejíchž výraznému použití se Viktor Fehrer bránil). Ten si naopak prosadil nezakrytí nosných dřevěných konstrukcí. To, společně s použitím bukových parket, optimálně vyvažuje výrazné zastoupení plastu a kovu. Nerezový plech tady našel spoustu uplatnění, od schodiště až po barový pult nebo koupelnu. Ze „zbytků“ vznikly i police v ložnici nebo čelní dvířka botníků v předsíni.

„No, praktický nerezový plech opravdu není, třeba v koupelně na odkladní desce vedle umyvadel, špatně se čistí, ale když ho někdo chce, je to jeho věc,“ krčí rameny architekt Fehrer. Sám byl dal přednost dřevěné desce, ale uznává, že ani dřevo není v koupelně právě nejpraktičtější.

S kovem a plastem si oba – majitel i architekt – hodně užili. Nápad je totiž jedna věc a jeho realizace druhá. Oslovovali proto více firem a porovnávali, nesmiřovali se s něčím, co je zcela neuspokojilo. Původní nabídka velké firmy na schodiště zněla například na 450 tisíc korun (!), šikovný zámečník jej vyrobil za třetinu. Dlouho se hledal materiál na kovový rošt galerie, aby propouštěl difúzní světlo. Nakonec se čekalo dva měsíce, než jej zhotovili v Itálii.

Spor o dveře sice majitel prohrál, ale po svém. Tenký kovový rám s akrylátovou výplní, modrými úchytkami a zavíráním, jež sám vymyslel, nemá s klasickými dveřmi vůbec nic společného. „Polykarbonátová voština použitá na dveře je hodně tenká. Proto jsme udělali funkční výřez rámu s kličkou 1 : 1, a zkoušeli ho tak dlouho, až fungoval,“ popisuje až chlapecky hračičkovský přístup Viktor Fehrer.

Modré úchytky ladí se zabudovanými světly v podhledu předsíně. „Nechtěl jsem halogeny, připadají mi moc ostré a studené. Tahle světla jsme našli ve výprodeji snad za 50 korun v Luminexu, a vyměnili v nich žárovky,“ popisuje Viktor Fehrer hledačský přístup i k tak zdánlivě jednoduché záležitosti, jaký představovalo osvětlení vstupní části.

Jediné, co se zde „neohlídalo“, bylo položení parket. Oblouk podle představ a původního plánu se nekonal. „Na parketách z pařeného buku, ačkoliv byly pokládány na suchou podlahu, se bohužel časem objevily spáry a i přes použití kvalitního laku zežloutly. A to jsme je zvolili pro jejich krásnou, až narůžovělou barvu, dub jsme zavrhli, protože i nový působí nepříjemným, šedozeleným odstínem.“ Byly bukové parkety chybou? Oba profesionálové se shodují v tom, že ano.

„Dnes se setkáte u stavebních firem s obrovskou degradací řemesla. Neumějí si nic představit. Musejí dostat veškerou výrobní dokumentaci, dokonce v poměru 1 : 2, a ještě to dokáží zkazit. Dříve měly firmy fachmany, kterým stačil základní projekt a všechno dotáhli precizně do konce. Dennodenně jsem tady byl a hlídal všechny detaily. Laik bývá v takovém případě vydán na pospas libovůli, zvláště když si nesjedná kvalitní stavební dozor. Snad devět z deseti firem vám dnes udělá špatně parozábranu. Přitom je nesmírně důležitá. Když vám kvůli ní navlhne tepelná izolace, co pak? Uložení oken také bývá kapitolou samou o sobě,“ vypočítává majitel kritická místa, s níž se člověk toužící po půdním bytě musí vypořádat.

Jeden z jeho největší šoků však byla kuchyně. Ačkoliv dodal veškerou výrobní dokumentaci, výrobce chtěl zaplatit jak za plány, tak za zaměření (jen za ně chtěli 10 tisíc!). Největší zklamání však přinesla výsledná realizace. Odlišná barva dvířek, nestejné spáry, u některých lišt máte pocit, že drží na „suchém zipu“, tak se odchlipují. To vše za 250 tisíc korun. „Podařilo se mi zadržet deset procent z ceny, které jsem pak prostě nezaplatil, za to mi ovšem nedodali nová dvířka, jež měli vyměnit kvůli nedodržení barvy. Bratr si nechal udělat kuchyni na míru u Koryny, stála snad čtvrtinu a takové problémy rozhodně neměl.“

A vlastní chyby? „Myslel jsem si, že dostatečně silná, až předimenzovaná izolace vyřeší problém s letními horky. Nevyřešila, dnes už vím, že to chce klimatizaci. Hlavně v ložnici, která nemá možnost příčného větrání, bylo vloni k nepřežití. A už nikdy víc bukové parkety!“

Architekt Viktor Fehrer je, pokud jde o klimatizaci, mírnější. Kdyby bylo příčné větrání, lze to podle něj zvládnout i bez klimatizace. U oken však potřebujete mít čidla, aby se zavřela v okamžiku, kdy přijde déšť. Jinak totiž nemůžete byt s otevřenými střešními okny opustit.

foto: Jaroslav Kvíz

Návrh:

Atelier ing. arch. Viktor Fehrer