Teplo od podlahy

Zebou vás nohy, i když teploměr v obýváku ukazuje příjemných 22 stupňů? Naše dolní končetiny si totiž příliš nerozumějí s klasickým bodovým vytápěním. Řešením je zvolit alternativu například v podobě vytápění teplovodního, podlahového.

V jeho případě totiž dochází nejdříve k ohřátí podlahy a následnému pozvolnému sálání teplého vzduchu do místnosti. Takzvané sálavé vytápění s sebou přináší celou řádu výhod – jednak při ohřevu nedochází k víření vzduchu, což ocení především alergici, jednak je nejteplejším místem místnosti podlaha, naopak kolem hlavy je teplota nižší (přesně tak to doporučují lékaři). Nepřehlédnutelné je i ekonomické hledisko – zatímco bodový zdroj tepla se musí rozehřát na daleko vyšší teplotu, aby zajistil v místnosti tepelnou pohodu, sálavé vytápění umožňuje jejího dosažení při teplotě v místnosti nižší asi o dva stupně. Za příjemný bonus můžeme nepochybně považovat absenci ne právě vzhledných radiátorů.

Teplo jednoduše a efektivně

Podlahové teplovodní vytápění je většinou tvořeno plastovými trubkami. Na rozdíl od svých kovových předchůdkyň totiž vynikají lepší chemickou odolností. Trubky jsou opatřeny speciální kyslíkovou bariérou zabraňující průniku kyslíku, který může poškodit celou otopnou soustavu. V trubkách koluje teplá voda, která předává teplo do místnosti. Na podlahovou krytinu nejsou kladeny žádné zvláštní nároky – musí jen vydržet maximální teplotu kolem 50 °C, což platí i pro lepidla, kterými je fixována. Ideální krytinou je keramická dlažba, kletovaný beton, PVC, koberce do tloušťky jednoho centimetru, ale i laminát a dřevěné vlysy tloušťky maximálně 8 mm (je však nutné počítat s možným vznikem spár v podlaze). Důležité je řešení otopného systému – konkrétně zda je nebo není podlahové topení kombinováno s klasickým konvekčním topením, jak tomu často bývá. Voda v radiátorech totiž dosahuje teploty až 80 °C, naopak voda v trubkách podlahového vytápění maximálně poloviny této teploty. Řešit takovou situaci lze napojením podlahového topení na vlastní nízkovýkonný zdroj (kondenzační plynový kotel, elektrokotel, tepelné čerpadlo) nebo je možné opatřit otopný systém rozdělovačem s regulací.

Na mokro, nebo na sucho?

Teplovodní podlahové vytápění se podle způsobu realizace rozděluje na dva typy. V případě mokrého procesu jsou topné trubky uloženy ve spirále nebo meandru do betonové vrstvy. Účinnost topení zvyšuje reflexní fólie, které jednak odráží teplo do místnosti, jednak chrání polystyrenové desky, na kterých topné trubky leží (zabraňují úniku tepla do jiného směru než do vytápěného interiéru). Podlaha je vždy řešena jako plovoucí; v případě, že je její plocha větší než 40 m², dělí se otopný systém na jednotlivé vzájemně oddilatované okruhy. Nevýhodou mokrého procesu je nutná technologická přestávka kvůli zrání betonu a velmi komplikovaná případná rekonstrukce. Navíc je výsledná vrstva podlahy s betonovou konstrukcí těžká a vysoká (až okolo 20 cm).

Tento problém zčásti řeší takzvaný suchý systém. Ten se skládá z polystyrenových desek, na jejichž vrchní straně je nakašírovaná teplovodní hliníková fólie sloužící k upevnění trubek svorkami a k příčnému rozvodu tepla. Topná trubka je pevně uložena ve vyfrézovaných drážkách s možným rozestupem 12,5 cm nebo 25 cm ve formě jednoduchého meandru. Betonová mazanina je zastoupena sádrokartonovými nebo sádrovláknitými deskami o tloušťce 12,5 mm. Při suchém procesu není nutná technologická přestávka, především je ale výsledná skladba podlahy nižší (8-12 cm včetně podlahové krytiny) a výrazně lehčí.

Ať už se rozhodneme pro mokrý nebo suchý proces, je dobré investovat do kvalitní regulace. Ta koriguje výkonnost podlahového vytápění v závislosti na teplotě exteriéru nebo nastaveném režimu – před noc regulace topení vypne, což šetří náklady, naopak ráno jej včas spustí, což nám zaručí příjemný “nástup“ na rozehřáté dlaždice v koupelně.

Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 1/2009.