Historie bydlení: středověké bydlení v Čechách 13. století

Rubrika: Interiéry
Aleš Horák (Bydlet.cz), 27.01.2014
Městské domy
Domy obyvatel měst nebyly zpočátku všechny kamenné. Místy se dokonce podle regionální tradice udržely dřevěné domy ještě po třicetileté válce. Pokud bylo na město povýšeno stávající správní středisko, jen pozvolna se roubené sruby a zemnice přestavovaly na raně gotické domy. Pokud bylo město založeno "na zeleném drnu", trvala výstavba kamenných domů zřejmě ještě déle. Máme doloženo, že mnozí obyvatelé nově založených měst žili řadu let v chatrčích, zemnicích a jiných provizorních přístřeších. Tím je také dán složitý vývoj nejstarší městské zástavby.

Původně nejstarší městské domy nepřiléhaly svými boky k sobě jako později, ale měly kolem sebe volný prostor, kde se nacházel dvůr a někdy dokonce zahrádka. U obydlí stávaly i další hospodářské budovy, protože řada obyvatel měst se zpočátku živila zemědělstvím. Městská zástavba se zhušťovala jen velice pomalu s postupným nárůstem obyvatel. Teprve ve 14. století zcela zmizely v českých a moravských městech proluky mezi domy, zahrady a hospodářské budovy byly vytěsněny před hradby a dvory domů se rapidně zmenšily (někdy dokonce jeden dvůr sloužil několika domům současně).

Architektura kamenných domů se vlivem celkového rozvoje města pomalu měnila. Upouštělo se od obranných prvků, typických pro románské kamenné domy, neboť individuální opevnění domu ztratilo smysl (základní společnou ochranou skýtala městská hradba). Vchod raně gorických domů býval v přízemí a směřoval do ulice, na rozdíl od starších staveb, kdy býval orientovaný do dvora a často byl umístěn na zvýšené podestě či v patře s dřevěným schodištěm. Do ulice také směřovalo více oken, která se mírně rozšířila (neměla již charakter střílny). Kolem domů se nestavěla vysoká hradba. Hmota raně gotických domů postupně ztrácela robustnost opevněného věžovitého stavení.

Obytné domy se budovaly postupně a někdy velice pomalu. Tempo výstavby ve středověkém městě nebylo nikdy překotné. Po mnoho let se lidé setkávali nejen se staveništi domů svých sousedů, ale také s velkým staveništěm farního kostela na rynku. Chrám se budoval stejně liknavě jako městské hradby, někdy dokonce ještě pomaleji. Po založení města Plzně sloužil měšťanům nedaleký venkovský kostelík déle než 30 let, doku nebyl dostavěn městský farní kostel. V některých městech postupovala výstavba ještě pomaleji než v Plzni. Nebylo výjimkou, pokud se chrám na rynku budoval celé generace, zvláště proto, že se v průběhu staletí několikrát rozšiřoval a přestavoval. Po celou tu dobu byla samozřejmě příslušná část rynku staveništěm. Řada stavenišť patřila k životu středověkého města. Jen mimořádně významné královské město dokázalo poměrně rychle dokončit všechny základní tavby. Převážná většina měst, pokud se rozhodla pro novou výstavbu z kamene se proto dlouho potýkala s problémem rozestavěnosti. Města 13. století nevypadala tak, jak si středověké město obvykle představujeme, ale bylo to obrovské staveniště, v němž život nebyl zrovna pohodlný. Tento stav trval často několik desetiletí. Horečnatý stavební boom ustal ve městech až někdy počátkem 14. století, kdy byla většina nově založených sídle ve své základní podobě dobudovaná. 

Praha
Poněkud odlišným stavebním vývojem prošla ve srovnání ostatními domácími městy pražská aglomerace. Byla hustě osídlena již v počátcích českého státu a soustřeďoval se sem obchod i výroba do té míry, že působila jako město mnohem dříve. Neměla ovšem kamenné hradby a osídlení bylo rozptýlené na široké ploše po obou březích Vltavy.

Podoba pražské kotliny byla na počátku 13. století odlišná od současné. Vltava byla mnohem širší (až o jednu třetinu) a byla mělká (s několika vhodnými brody). Břehy se nacházely jen těsně nad hladinou řeky a byly proto pravidelně zaplavovány jarními povodněmi. Široký pás půdy kolem Vltavy měl charakter podmáčené nivy a nebyl vhodný ke stálému osídlení. Městská aglomerace vznikala proto dále od řeky na výše položených místech.

Pro stavební činnost byl mnohem výhodnější pravý břeh (skýtal větší plochu, ležel výše a byl členitější). Zde se postupně formovalo Staré Město (nebo také Větší Město) pražské. Podhradí královského hradu na levém břehu (Malá Strana) měl míst vhodných k výstavbě málo a neskýtalo možnost dalšího rozvoje. Proto sloužilo většinou jen služebníkům královského dvora.

Starší zástavba pravého břehu byla od poloviny 12. století orientována v jihozápadní části dnešního Starého Města. Na místě dnešního Karlova mostu stával pravděpodobně již v 10. století dřevěný most (nahrazený v letech 1158 až 1172 kamenným Juditiným mostem). Tento most ležel na cestě z Pražského hradu na Vyšehrad. Po polovině 12. století se aglomerace začala rozrůstat směrem k dnešnímu Staroměstskému náměstí, kam bylo přesunuto hlavní tržiště (do té doby fungovalo zřejmě někde poblíž mostu). K tržišti se paprskovitě sbíhaly nové komunikace (dnešní ulice Kaprova, Dlouhá a Celetná) a podél nich vznikaly další domy a dvorce. Přesun tržiště byl zřejmě dán fiskálními zájmy panovníka (stál zde Týnský dvůr neboli Ungelt). navíc toto místo leželo dále od řeky a nebylo tolik ohroženo povodněmi.

Přesun tržiště spolu s výstavbou nových domů předznamenal vznik skutečného středověkého města. Pravé kamenné hradby začal budovat po roce 1230 král Václava I. Nejstarší opevnění měřilo na délku zhruba 3,5 kilometru a obepínalo prostor o velikosti celých 80 hektarů. Prostor uvnitř staroměstských hradeb nebyl zpočátku ani zdaleka zastavěn celý. Vzniklo zde několik zatím ještě relativně oddělených osad, které teprve později splynuly do jedné souvislé městské zástavby.

I když větší část města ležela na nejvýše položené terase v zákrutu řeky, část klesala skoro až k vltavskému břehu a byla pravidelně sužována povodněmi. Jak houstla zástavba, začal se břeh Vltavy zvyšovat navážkami a zásypy. Nejspíše po roce 1272 (v té době zaplavila povodeň dokonce celé Staroměstské náměstí) se začalo s plošným zavážením terénu téměř celého města. Do konce 13. století bylo území od rynku až k řece zvýšeno o několik metrů prakticky na dnešní úroveň. Díky těmto navážkám dnes nacházíme přízemí starších románských staveb v podzemí a to, co bývalo původně prvním patrem, je dnes přízemím nejstarších kamenných domů. S ohledem na dobové technické možnosti bylo zavezení podstatné plochy Starého Města pražského obdivuhodným dílem.

Staré Město pražské se v poslední čtvrtině 13. století proměnilo v obrovské staveniště. Kromě masivních navážek se na úrovni zvýšeného terénu začaly stavět nové kamenné raně gotické domy, které vtiskly středověké Praze zcela novou tvář. Uvnitř hradeb se začaly budovat kostely a kláštery. Došlo k nové parcelaci, neboť se rozrostl počet obyvatel a bylo nutno najít místo na výstavbu nových obydlí, stejně jako pro velkoryse koncipované tržiště, masné krámy, mlýny a další potřebné stavby. Proto se domy začaly stavět těsně vedle sebe. Na Starém Městě pražském vznikla síť úzkých a často křivolakých ulic, lemovaných řadami patrových domů, jejichž podoba se stala vzorem ostatním středověkým městům.

Vesnické osídlení
Podoba středověké vesnice v Čechách a na Moravě doznala ve 13. století řady změn, které v dalších stoletích ovlivňovaly stavební vývoj venkova. Mnohé prvky se ve formě tradiční lidové architektury udržely až do novověku. Nejdůležitější změnu v osídlení venkova přinesly nové půdorysy, na nichž se vesnice začaly stavět. Tyto se pak bez podstatných změn udržely až do nástupu socialistické kolektivizace venkova.

Pod jménem půdorys středověké vesnice nesmíme ovšem chápat jen rozmístění usedlostí, ale celkovou koncepci obce - polohu obytného domu, dvora a hospodářských stavení ve vztahu k návsi a sousedním usedlostem, umístění zahrad, luk a polí a také směry místních komunikací. To vše mělo svůj řád, který vycházel z logiky venkovského života, především organizace zemědělství.

Zatímco starší vesnice měly kolem sebe relativně dostatek volné plochy, přičemž umístění usedlostí a především polí nikdo nelimitoval, vesnice 13. století se utvářely podle norem, v podstatě jednotných pro celou zemi. Jakýmsi střešním principem bylo zákupní právo, na jehož základě lidé drželi své usedlosti. Současně byla definována velikost lánu, tedy ideální velikosti pozemku, který k usedlosti patřil. Majitel usedlosti věděl, že je to plocha, kterou dokáže obdělat a je dostatečná k tomu, aby z jejích výnosů uživil svou rodinu a mohl odvádět daně, desátek a poplatky. Feudální majitel měl zas jistotu, že ze svých pozemků přenechává hospodářům tolik, kolik je nezbytně nutné. Vymezení lánu bránilo sporům, neboť šlo o přesně definovaný úsek (což byla změna proti předchozím stoletím, kdy mohli vesničané nakládat v rámci okruhu své vesnice s veškerou půdou do jisté míry svobodně). 


Lánová soustava byla především administrativním nástrojem, šlo o první systém středověké daňové politiky. V českých zemích se lánový systém začal uplatňovat po roce 1230 a souvisel s růstem kolonizační činnosti.

Půdorys vesnice
Z velikosti a umístění lánů se odvíjel půdorys vesnice, protože obecným zvykem bylo, že obhospodařovaná půda navazovala na zadní trakt usedlosti. Faktické rozdělení lánů se ovšem řídilo místním terénem, neboť podle něj se při založení vesnice rozložení lánů vyměřovalo.

Na rozdíl od staršího, převážně nahodilého rozmístění usedlostí, živelně soustředěných v širokém kruhu kolem centrální návsi, je pro 13. století charakteristický normativní půdorys. Nově zakládané vesnice se podřizovaly přesně stanovenému plánu, ale platilo to i pro starší, pokud se rozšiřovaly nebo se v nich vyměřovaly nové lány. Půdorysy středověkých vesnic měly několik základních variant, odvozených z povahy terénu, vodních toků a nejbližších cest.

Především ve vnitrozemí převládaly návesní vesnice, neboť tomuto schématu se blížila forma již existujících vsí typu okrouhlic. Oproti staršímu rozvržení se však centrální prostor koncipoval na pravidelném půdorysu, převládla obdélníková náves. Usedlosti byly rozložené v pravidelných rozestupech kolem celé návsi a mezi nimi byly ponechány dvě či tři proluky, kudy se ke vsi sbíhaly cesty. Vytyčit podobnou náves bylo snadné, ale složitější bylo rozměřit polnosti pro usedlosti, které se nacházely v rozích. Každé usedlosti měla připadnout stejně veliká plocha, která měla v ideálním případě ležet v pravidelných pásech vedle sebe. To však v rozích nebylo možné, a tuto nepravidelnost bylo nutno vyrovnávat určitým zakřivením všech lánů kolem vesnice.

V oblastech, kde probíhala kolonizace, se většinou uplatnil řadový půdorys (údolní lánová vesnice). Usedlosti byly rozmístěné v řadě podél potoka buď na obou březích, nebo jen na jednom. Dům s dvorem stával v dolní části údolí u potoka, v širokém pruhu za ním pak byl pozemek. Protože terén obvykle od potoka mírně stoupal do svahu, byly v té části, která měla mírnější sklon, zahrady a pole, ve strmější pak louky a les. Údolní lánové vesnice neměly náves a stavební vývoj svědčí o tom, že sami obyvatelé náves nepotřebovali (pokud se v obci nacházela vhodná terasa, kde by se náves dala zařídit, lidé to neudělali). Odlišné od návesní vesnice bylo i vedení cest. Břehy potoka byly většinou podmáčené a zarostlé, tedy nevhodné k tomu, aby hlavní cesta vedla pod usedlostí. Častěji byla vedena výše na svahu, někdy poměrně vysoko, dokonce až na okraji pole u lesa. Z ní pak vybíhaly cestičky k jednotlivým dvorcům. Umístění usedlosti blízko potoka mělo výhodu při zásobování vodou, ale na druhou stranu mohla být usedlost vystavena nebezpečí přívalových záplav.

Na principu podélné osy byl založen jiný typ půdorysu, který se řídil cestou. Typ ulicové vesnice však byl ve 13. století vyhrazen spíše menším zemědělským městečkům. Vesnice tohoto typu se objevovaly spíš výjimečně. Stejně okrajovým byl z hlediska četnosti paprsčitý půdorys v oblastech vzniklých kolonizací. Šlo o modifikaci původní slovanské okrouhlice s centrální návsí obklopenou usedlostmi. Zemědělská půda však byla pravidelně rozdělena do dlouhých úzkých lánů, které se od domů rozbíhaly paprsčitě všemi směry. Podobný plán byl výhodný ve složitém a nepřehledném terénu, zejména v lese, kde nebyla k dispozici žádná řídící osa typu potoka či cesty. Není náhoda, že se poměrně vysoký počet středověkých vsí, založených na tomto půdorysu nazýval Žďár (vzniklých tedy na místě zbaveném lesního porostu žďářením).

Vesnický dům
Zatímco celkové rozvržení vesnic se v době kolonizace oproti 11. a 12. století změnilo, domy se od starších podstatněji nelišily. Většina vesnických domů té doby si podržela tradiční jednoprostorovou dispozici (obydlí bylo tvořeno jedinou velkou místností - jizbou). Jen výjimečně lidé přistavovali před vchod vytápěné jizby ještě vstupní síň jako druhý obytný prostor. Běžnější bylo přistavět před vchod pouze jednoduchý, částečně krytý přístřešek.

Jako trojdílná dispozice vesnického domu (typická od pozdního středověku) se v odborné literatuře označuje dům, v němž jsou pod jedinou střechou tři místnosti v řadě vedle sebe. Na jizbu a často poměrně rozlehlou síň navazovala buď komora, či chlév. Podobná dispozice je sice doložena v některých středověkých městských domech, ale na českém a moravském venkově byla ve 13. století výjimkou. Tím ovšem není řečeno, že by venkovská usedlost měla jen jediný dům s obytnou jizbou. U obydlí stávaly další stavby, v nichž byla umístěna hospodářská komora a chlév. nebyly ale s obydlím spojené pod jednou střechou, nýbrž stály samostatně v těsné blízkosti.

Lze tedy soudit, že trojdílné domy se začaly na venkově objevovat ve větší míře až ve 14. století. Geneze takového domu mohla být založena na dalším vývoji obydlí, kdy došlo ke spojení dvou samostatných jednoprostorových staveb (obytné a komory) pod jednu střechu, přičemž v prostoru mezi nimi vznikla třetí místnost - síň. Důvodem spojení dříve samostatných staveb mohlo být kromě praktických důvodů a nové stavební módy také ochlazení klimatu ve 14. století, neboť umístění několika prostorů pod jednou střechou bylo za chladného počasí výhodnější jak z hlediska provozu, tak i celkové izolace domu.

Usedlosti ve 13. století měly uzavřené dvory, někdy obehnané plotem či zídkou, jindy obestavěné ze dvou či tří stran hospodářskými stavbami. Uzavření dvora vyplývalo nejen z plánovitého rozdělení plužiny, ale také posilování individuální charakteru hospodaření jednotlivých usedlostí.

Jako základní materiál převládalo při stavbě domu dřevo. Starší technika vyplétání stěn proutím a omazávání hlínou (typická pro zemnice) zcela mizí, protože při lesní kolonizaci měli hospodáři k dispozici dostatek dřeva. Jako materiál bylo trvanlivější a kvalitnější, přičemž výstavba srubu nespotřebovala více času než vyplétání stěn. Kamenný dům na venkově vyl naprosto výjimečný, a pokud se objevil, patřil spíše ke dvorci některého z chudších šlechticů.

Roubené sruby se téměř výlučně stavěly na kamenné podezdívce, která obydlí lépe izolovala a umožňovala bezpečnější provoz topeniště. Dům sám se stavěl z nehraněných kuláčů. Starší drážková (nebo též kůlová) technika sice ustupovala, ale přesto se ještě na konci 13. století často používala, dokonce v rámci jedné vesnice vedle sroubených domů. 

Sruby se stavěly tradičním způsobem tak, že se na koncích kuláčů vytesal dlab a trámy se skládaly napříč přes sebe, jako když se taví hranice. Mezery ve stěnách mezi kuláči se utěsňovaly mechem a hliněnou mazanicí. Zamazané spáry mezi trámy se uvnitř v místnosti obvykle ještě bílily. Na rozdíl od starších obytných staveb, venkovské domy 13. století měly obvykle strop. Nesly ho hranové trámky, kladené napříč mezi protilehlými stěnami. Protože nosnost takových trámků neumožňuje rozpětí větší než 5 až 6 metrů, byla to obvyklá šíře většiny domů. Pokud měl být dům širší, musely být stropní trámky podložené kolmým trámem. Ten vedl napříč místností a uprostřed byl podepřen silným dřevěným sloupem. Mazanice bývala i na vnitřní straně stropu, což zvyšovalo izolační vlastnosti konstrukce a lépe dům chránilo před požárem. Jako střešní krytina se užíval vázaný rákos či slaměné došky, v lesních oblastech se objevovaly také dřevěné šindele. Výjimečně je doložena i krytina z pálených tašek.

Zdroj: Vlastimil Vondruška - Život ve staletích

Středověké bydlení v Čechách ve 13. století
Historie středověké kuchyně a stolování v Čechách 13. století
Čechy 14. století: královská města i městečka

Známkuj

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem


Fotogalerie Interiéry, nejlépe hodnocené fotografie

Články Interiéry