Bydlení - historie bydlení, renesance Itálie

Rubrika: Interiéry
Jiřina Kavková (AliaWeb)

Pro Itálii byl počátek patnáctého století "zlatým věkem". Itálie byla místem, kde dozrávala renesance, historický sloh, který navázal na antickou kulturu. Duch antiky byl na apeninském poloostrově stále přítomný, potřeboval pouze nový podnět. Itálie té doby zažívala hospodářský a kulturní rozkvět. Ovládala obchod se zbožím z Orientu a úspěšně rozvíjela řemesla. Také myšlení ve společnosti doznalo značných změn. Lidé začali odmítat některá dogmata, stávali se sebevědomější a více orientovaní na světské radosti.

Renesance - přerod společnosti
Vzdělanci italské společnosti měli velkou úctu k dochovaným památkám svých předků. Snaha vzkřísit styl starověkého Říma ve spojení s géniem italských umělců vedla k vrcholům renesance. To by nebylo možné bez rychlého blahobytu a bez politické i sociální prestiže středních vrstev. Byl to čas, ve kterém se rozpadla jistota, kterou byla církev pro předchozí období. Renesance byla především osvobozením od náboženských dogmat. Odehrávalo se probuzení, které bychom mohli nazvat duchovní revolucí. Lidé renesance se nezříkali víry, ale snažili se nacházet smysl také v radostech života.

Nový stav ve společnosti vyplynul z rozšířených obzorů, z nových zeměpisných objevů a z prohlubujících se vědomostí. Lidé renesance pociťovali sebevědomí a věřili ve své schopnosti. Změna byla patrná ve všech  životních oblastech - v umění, literatuře, ve filosofii, v politice ale i v bydlení. Ve městech probíhala okázalá výstavba a vybavování paláců vládnoucích rodin. Ve společenské elitě narůstala touha po nádheře. Lidé se začali stále více obklopovat přepychovými předměty. Milovali honosné odívání a šperky a svá sídla začali cílevědomě vybavovat reprezentačním nábytkem.

Mnoho zboží a zařizovacích předmětů bylo dostupných i středním vrstvám, nejen šlechticům a prelátům. Zboží pocházelo z rozvíjející se vlastní výroby, ale také z rozšířeného obchodu s Evropou, Orientem, později i Amerikou. Na vyšší hmotnou úroveň se tehdy mohl zařadit kupec, řemeslník, měšťan a mnohdy i lépe situovaný sedlák. Umění renesance bylo ale především aristokratické a kultura, zejména vyšší kultura bydlení zůstávala záležitostí pouze společenských elit.

 

Principy italské renesance v architektuře i nábytku

V Itálii se z každého honosného šlechtického paláce a patricijského domu stal svět sám pro sebe. Zásadní bylo typické členění domu. Dvůr v centru objektu byl obklopen jednotlivými místnostmi a to v určeném pořadí. Místnostem byl vymezen účel, který předurčoval co se v nich bude odehrávat. Zásady nového slohu navodily smysl pro proporcionální řád. Symetrie a harmonie, prvky ze starého antického umění se staly základním principem renesanční tvorby. Také jednoduchost, přímočarost a především důstojnost byly hlavními znaky renesance. Zatímco nábytek předcházejících vývojových etap byl konstruován tesařsky a především účelově, stával se renesanční nábytek v panských sídlech uměleckým výtvorem.

 

Architektura nábytku a její tektonický řád vycházel z principů architektury stavebních děl. V rané renesanci bylo členění plastické dekorace nábytku vytvářeno v přísné rovnováze. Dá se říci, že renesance přenesla antické tvarosloví kamene do dřeva. Architektonickým členěním každá část nábytku vzhledem k celku symbolizovala svůj význam. Vyjadřovala tíhu a podporu, zvedání i uložení nesené části.

Antikou inspirované římsy, pilastry a ozdobné nástavce odlišily renesanční úložné prostory od předcházejícího nábytku gotického období. Odstupňované profily říms a členění ploch na pravoúhlé výplně a pásy vytvořilo z truhel, kabinetů, skříní i kredenců důstojné předměty, které jako solitéry krášlily prostory renesančních paláců, zámků a vil. Nábytek byl vytvářen podle principů renesanční architektury a i když vycházel z gotiky dostal v renesanci zcela nový výraz.

Italská renesance v bydlení a typech nábytku
Vesničané a většina městského obyvatelstva ve svých domácnostech používala skromný mobiliář děděný po několik generací, který byl užívaný až do jeho úplného opotřebování.

Zato v předních domech italských měst se spolu s hospodářským rozvojem zvyšovaly nároky na osobní pohodlí a komfort. Úcta ke kultuře a vzdělání prostoupila vládnoucí vrstvy společnosti stejně silně jako záliba v honosnosti a přepychu. Zvýšená potřeba reprezentace v městských rodinných sídlech a v patricijských palácích vyžadovala rozčlenění obytných místností.

K sálu, který byl zároveň jídelnou, k ložnicím a světnici žen přibyly další místnosti. V nově budovaných sídlech to byly oddělené pokoje pána a paní domu, pokoje dětí i osobního služebnictva. V renesančních palácích i v mnoha zámožných měšťanských domech bylo místo pro samostatné knihovny. V městských palácích nechyběly stříbrnice a především nádherně výpravné sály, ve kterých nesměl chybět bohatě zdobený nábytek.

Vznikaly nové typy nábytku pro ukládání nádobí - kredence (bufety) a kabinety, které se postupně stávaly běžným vybavením renesančních sídel. Stolové kredence se stupňovitými policemi vytvářeli řemeslníci již v pozdní gotice. Na počátku renesance byly kredence čtyřhranné ale i šestiúhelníkové. Stávaly se ozdobou jídelen se svojí prolamovanou základnou a bohatě zdobenými vyřezávanými balustrovanými sloupky, podpěrami, římsami i karyatidami.

Pro renesanci se stal typickým nábytkovým předmětem kabinet. Psací stoly - kabinety se začaly užívat již v raném období renesance. Byly to zpočátku kufrovité či truhlovité bedny, které byly ukládány na stolové podloží. V dvorských obydlích byly v oblibě i psací kabinetní skříně. Psací plocha byla výsuvná nebo sklopná a úložný prostor členily zásuvky, přihrádky a poličky, které sloužily k ukládání zejména psacích potřeb. Při výrobě kabinetů se  používaly i složité plastické dekorace inspirované fasádami renesančních paláců.

Základním úložným nábytkem zůstaly truhly, které až do šestnáctého století sloužily v některých palácích často jako jediné schránky pro uložení oblečení a současně jako sedací nábytek. V renesanci se truhla stala okázalým předmětem bohatě zdobeným řezbáři i malíři. Současně s běžnými truhlami byla vyráběna truhla archibanco, sloužící i jako sedací lavice pouze s úsporným zdobením. Oproti tomu truhla - lavice cassapanca, pocházející z Toskánska, byla bohatě zdobena řezbami a často i intarzií. Pro pohodlnější sezení měla boční opěradla s područkami. Archibanco i cassabanca byly truhlice se zádovými opěrkami.

Dalšími typy truhel jsou truhla cassone, sloužící jako svatební dar a symbolizující partnerský vztah. A malá truhla casseta určená pro uložení šperků. V pozdní renesanci byly tyto šperkovnice tvarovány obdobně jako relikviářové schránky.
 
Mnohé truhly byly bohatě zdobeny řezbářsky provedenými ornamenty, reliéfy, figurálními kompozicemi, ale i malbou. Motivem se často stávalo antické bájesloví. Na víkách a čelech truhlic, bývaly vymalovány celé děje. I vnitřky truhel byly vyzdobeny. Zajištění proti vyloupení zabezpečovaly zámky - mistrovská díla renesančních řemeslníků - kovářů. Dírka pro klíč ztvárňovala často otevřená ústa nebo tlamu zvířete.

Renesanční móda předznamenala konec používání truhel pro ukládání šatstva. Truhlu začala nahrazovat skříň. Skříň se v renesanci objevovala nejen v sakristiích, ale i v dvorských stavbách. Zpočátku nebyla příliš zdobená a nacházela se ve vedlejších prostorech a předpokojích. Postupně nahrazovala truhly a zaplňovala stavební výklenky. Byla vytvořena i skříň dvouetážová.

Dalším ze základních nábytkových předmětů byl stůl. V počátcích renesance přetrvávalo používání stolu provizorně sestaveného z volně ložené stolní desky a šráků. Teprve v patnáctém století se začaly používat pevné stoly, které se staly vzácnými a honosnými předměty. Spodní části jídelních stolů byly opatřeny monumentální řezbou inspirovanou antickými vzory. Rozměrné stolní desky podpíraly umělecky ztvárněné podstavce. Na podpěrách se uplatňovaly nejen vykroužené voluty, stylizované vázy, ale i zvířata, andělé a postavy z bájesloví. Monumentální stoly vzniklé v Itálii se brzy staly oblíbenými kusy nábytku po celé Evropě. V renesanci mají počátek také stoly rozkládací a vysouvací.

V prostorách renesančních paláců a patricijských domech měl stále větší důležitost i sedací nábytek. Sedací nábytek zatím nebyl čalouněný a na tvrdé sedáky se pokládaly volné polštáře. Vedle tvarově jednoduché židle se zádovým opěradlem se v domácnostech sedalo i na stoličku sgabello. Snad nejrozšířenější a nejtypičtější renesanční křeslo bylo pojmenované po básníkovi Dante Alighierim. Křeslo Dante spočívalo na dvou masivních zkřížených žebrech - nohách, spojených sedadlem a zádovým opěradlem. To bývalo z kůže nebo sametu. Židle i křesla bývaly zdobené vyřezáváním zejména v opěrné části a na sloupcích.


Renesanční lůžka byla reprezentativními předměty v sídlech feudálního panstva i v domech zámožných měšťanů. Lůžko zastřešené baldachýnem se závěsy ze vzácných látek bylo mohutné a vévodilo celému prostoru místnosti. Tyto postele bývaly často umístěné na zvýšeném podiu. A to i u postelí umístěných ve výklencích.

Italské zdobící techniky v renesanci
Tvorba renesančních mistrů vycházela ze znalosti použitých materiálů a z poznání jejich vlastností. Kromě zdobení malbou a řezbou se v renesanci začala používat i další technika - tarsiapittorica. Jednalo se o vykládání dřevěných ploch různobarevnými dřevinami. Inspirací této techniky byla zřejmě mramorová mozaika a inkrustace starého Říma. Tarsiapittorica byla použita nejprve pro výzdobu sakristií a presbytářů, teprve poté jako dekorace světských nábytkových předmětů.

Další oblíbenou výzdobou byla plastická dekorace nazývaná gresso. Hmota ze sádry, mramorové moučky, klihu a škrobů byla nanesena na povrch nábytku, kde byla po zatvrdnutí vybrušována, zlacena, nebo dotvořena polychromií.

Nejčastější používanou dekorací byla především intarzie, která dosáhla vrcholu právě v renesanci. Mistři této technologie pracovali pro kláštery a chrámy, ale stále více intarzovaného nábytku dodávali do renesančních paláců a dómů. Intarzie se stala oblíbenou dekorací nábytku po celé Evropě a italští intarzisté nacházeli uplatnění na evropských dvorech. Při intarzování bylo využíváno různých barev přírodních dřev. Později se uplatnil způsob obarvování plátků dřeva namáčených v různých olejích i úprava žhavým pískem.

Mezi vylepšenými technikami se uplatnila i "benátská mozaika", která pracovala s perletí. Benátská mozaika byla doplňována intarzií a ušlechtilými kovy. V období renesance vytvářelo řemeslo a umění ještě jeden celek. Proto mohli slavní florentští malíři intarzii navrhovat. Návrhy intarzií vytvářeli mimo jiných i malíři - umělci, Sandro Botticelli (vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi) a Michelangelo di Lodovico Buonarroti.

Itálie dala vznik renesanci a tento sloh se na jejím území mistrně rozvinul. Netrvalo dlouho a mohutný proud živoucího slohu nesoucí stopy italského vlivu byl v celé Evropě přijímán a místně přetvářen. Renesance se tak stala slohem celé Evropy a pronikla do všech koutů kontinentu.


Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie

 


 

Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Egypt a Mezopotámie >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řecko >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řím >>
Bydlení - historie bydlení, raný středověk >>
Bydlení - historie bydlení, raná gotika >>
Bydlení - historie bydlení, gotika Evropa, gotika Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Francie, renesance Španělsko >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Německo, Anglie, Švýcarsko a Nizozemí >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, rané baroko >>
Bydlení - historie bydlení, francouzské baroko Ludvíka XIV. >>
Bydlení - historie bydlení, baroko Čechy, Anglie a severní Evropa >>
Bydlení - historie bydlení, rokoko úvod >>
Bydlení - historie bydlení, rokoko Francie >>
Bydlení - historie bydlení, rokoko Německo, Anglie, Itálie a Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, anglický nábytek 18.století >>
Bydlení - historie bydlení, americký nábytek v počátcích kolonizace >>
Bydlení - historie bydlení, klasicismus >>
Bydlení - historie bydlení, empír. Styl vojevůdce Napoleona. >>
Bydlení - historie bydlení, biedermeier. Měšťanský sloh přiměřenosti. >>
Bydlení - historie bydlení, nábytkový fenomén Thonet a nové technologie ohýbaného dřeva >>
Bydlení - historie bydlení, druhá polovina 19. století, historismus. Sloh s předponou neo. >>
Bydlení - historie bydlení, tvůrčí hnutí Art and Craft >>
Bydlení - historie bydlení, secese. Dekorativní secesní styl není jen Alfons Mucha.>>
Bydlení - historie bydlení, moderna a kubismus, Gončár a Janák >>
Bydlení - historie bydlení, meziválečný umělecký a dynamický styl Art Deco >>
Bydlení - historie bydlení, Bauhaus, avantgardní škola a styl s důrazem na funkčnost >>
Bydlení - historie bydlení, meziválečná první Československá republika >>
Bydlení - historie bydlení, funkcionalismus; účelnost a strohost, nové principy i materiály >>
Bydlení - historie bydlení, USA před druhou světovou válkou >>
Bydlení - historie bydlení, tvorba nábytku v období druhé světové války >>  

Bydlení - historie bydlení, nábytková tvorba po druhé světové válce >>
Bydlení - historie bydlení, poválečné Československo a Amerika >>
Bydlení - historie bydlení, konec 50. - 70. léta není jen Expo 58 >>
Bydlení - historie bydlení, 70. a 80. léta 20. století = abstrakce, provokace i kýč >>
Bydlení - historie bydlení, konec 20. století = postmoderna >>
Bydlení - historie bydlení, konec 50. - 70. léta není jen Expo 58 >>
Bydlení - historie bydlení, 70. a 80. léta 20. století = abstrakce, provokace i kýč >>
Bydlení - historie bydlení, konec 20. století = postmoderna >>

Publikováno: 7. července 2011
Názory na článek  Bydlení - historie bydlení, renesance Itálie
Na dané téma nejsou žádné názory.
Známkuj

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem


Fotogalerie Interiéry, nejlépe hodnocené fotografie

Články Interiéry