Bydlení – historie bydlení, nábytková tvorba po druhé světové válce

Rubrika: Interiéry
Jiřina Kavková (Bydlet.cz), 23.08.2012

Druhá světová válka prohloubila v Evropě předválečnou vleklou bytovou krizi. V šestnácti západoevropských zemích bylo válkou zcela zničeno více než 4,5 mil bytů a jejich velký počet byl těžce poškozen. Nábytek se ve většině evropských států „přiděloval“ jako nedostatkové zboží, na které měli nárok jen válkou poškozené domácnosti a novomanželé.

Úsporný nábytkový program pro Anglii
Angličané této situace měli v úmyslu využít nejen při státním programu poválečné obnovy, ale současně jako způsob prosazení produkce nového směru užitkového a esteticky přijatelného, moderního nábytku. Kritický nedostatek dřeva v anglickém nábytkářském průmyslu současně s velkým množstvím vybombardovaných bytů si vynutil úsporný nábytkový program vzniklý s iniciativy tehdejšího ministra průmyslu Hugha Daltona již v roce 1942. Byl to ojedinělý příklad v celé Evropě, kdy nábytek vycházející ze státní direktivy, prostý a úsporně vyráběný, měl být i pokusem o výchovu ke vkusu britského spotřebitele. Měl posloužit snaze o překonání tradicionalismu jak občanů, tak i výrobců a obchodníků s nábytkem. Na otázku proč nová estetika nenalezla předpokládanou odezvu i jinde v Evropě je jediná odpověď. Funkcionalismus jako nový „mezinárodní “ styl byl pro svoji prostotu a strohost akceptován jen úzkým okruhem intelektuálů a částí vyšších společenských vrstev. Ekonomická situace se záhy po válce v západních evropských státech začala rapidně zlepšovat a přinášela stále více možností. Funkční a jednoduchý nábytek ještě nemusel znamenat obchodní úspěch.

Meziválečné bytové zařízení
Mezi válkami zde byly jako již v předcházejících století vyráběny dokonalé luxusní historizující nábytkové předměty a současně s replikami starožitného nábytku i naprostý brak. Neexistoval dobrý střední průměr. Pro Francii byl v době po první světové válce  specifický vysoce dekorativní a okázalý styl pařížských salonů známy jako Art Deco. Ve dvacátých a třicátých letech byly v ateliérech pod vedením architektů vypracovávány návrhy pro zařízení individuálních interiérů, které byly sestavovány se sériově vyráběných nábytkových předmětů.

Přes toto úsilí o posunutí vývoje pokračovala tvorba exkluzivně honosného nábytku vytvářeného v pojetí uměleckých řemesel francouzských Ludvíků. Pravdou je, že před druhou světovou válkou začalo ochabovat zaujetí pro hýřivý ornament a do popředí se dostával střízlivější a techničtější styl. Hranaté pravoúhlé předměty a nábytek z ocelových trubek připomínajících funkcionalistickou architekturu širší veřejnost přijímala s velkými rozpaky.

Poválečná nábytková tvorba ve znamení severu a jihu Evropy
V poválečných padesátých letech se v tvorbě západoevropského nábytku přihodilo něco nepředpokládaného. Předpokladem bylo, že anglické a francouzské nábytkářské slohy budou i nadále ukazovat další cestu nábytkové tvorby.

Štafetu favoritů však od těchto nábytkářských velmocí převzal sever Evropy a na jihu Itálie. Příklady dalšího vývoje bylo možné nacházet především v tvorbě italských a skandinávských nábytkářů. Jak v Itálii tak ve Skandinávii úspěchy nábytkářů pramenily z úzké spolupráce výrobců nábytku s architekty. Základy těchto úspěchů  se projevily především ve Finsku, Dánsku a Švédsku a byly budovány již před druhou světovou válkou.

Skandinávští architekti svým prostým, vysoce kvalitním nábytkem docílili nové interpretace dlouhodobé tradice zpracování dřeva a vytvořili svými návrhy most mezi modernismem a padesátými léty.

Charakteristika skandinávského nábytku
Charakter typického skandinávského nábytku je výsledkem několika skutečností, platných pro všechny čtyři skandinávské země. Je to především život seveřanů vycházející z bezprostředního vztahu k přírodě, vytříbený instinkt pro přirozené tvary i barvy a především význam obydlí a domova v životě Skandinávců.  Je to i hluboký zájem o účelné vybavení domácnosti a emocionální poměr ke všem předmětům. Skandinávci nikdy neztratili úctu k dobré řemeslné práci.

Tradice i moderna, skloubení starého i nového
Přitom obyvatelé jednotlivých severských států, pro které především byly vyvíjeny nové nábytkové předměty, byly značně konzervativní. Vliv tradice byl ve skandinávských zemí velmi silný. Dokud dobře sloužilo něco původního a vyhovujícího, přistupovali obyvatelé severní Evropy k novinkám s určitou skepsí. A tak skandinávští tvůrci nábytku ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, tedy v době nástupu funkcionalismu, pozorně a kriticky hodnotili nové proudy a prověřovali nové avantgardní ideje. Jejich návrhy nábytku a jeho nové tvary se pronikavě odlišovaly od tvorby „modernistů“ v ostatní Evropě. V čase, kdy avantgardní tvůrci odmítali vše, co bylo vytvořeno předcházejícími generacemi, skandinávští architekti se snažili při tvarování předmětů jak s konstrukcí tak i z tvarů nábytku minulých dob vystopovat obecné zákonitosti. Byla to například i vazba na skandinávskou secesi.

Zdokonalování funkčnosti
V mnohém vyrůstala například „Švédská moderna“ třicátých let dvacátého století právě z tvarů secese. Výsledky tohoto názoru zahrnuli pod pojmem funkční tradice. Často si jako prototyp inspirující pro pozitivní tvarový a funkční vývoj zvolili již existující nábytkový předmět a domýšleli jeho tvarování – zdokonalovali jeho funkčnost. Podněty a inspiraci, kterou jim poskytovaly cizí vzory, používali jen pro zdokonalení a oživení své tvorby s plným vědomím, že kopírování znamená tvůrčí stagnaci a krok zpět. Tyto názory trvale ovlivnily tvorbu především spolupracovníků a žáků dánského architekta Kaare Klintna, profesora na kodaňské vysoké škole architektury. I tímto rozvážným a velmi uvážlivým přístupem se skandinávští architekti dokázali vyhnout radikalismu a současně se vystříhat formalismu.

Tradiční i netradiční přístup i materiály
Všechny nové myšlenky, které přinesl kvas dvaceti let mezi světovými válkami, dokázali organicky zapojit do svého poválečného vývoje. Jestliže se zákazníci z celého světa začali skandinávskému nábytku obdivovat a skandinávské nábytkové předměty nakupovat, bylo to proto, že vycházely z tradice, a byly současně naprosto netradiční. Celý onen pozoruhodný estetický „zázrak“, který tak mohutně vynikl v padesátých letech, nebyl tedy ničím jiným, než vytrvalým úsilím o udržení střízlivé a nekompromisní estetiky.

Byla to soudobá tvorba a onen pojem „skandinávská“ zahrnoval právě tak rustikální nábytek z masivního dřeva stejně jako předměty navržené z tvarovaných překližkových lamel či z plastických hmot a ocelových trubek. Nábytkové předměty byly stejně důsledně staré jako důsledně nové. Na jedné straně to myla mistrovská díla tradičního truhlářství, a na druhé straně pak tvůrčí práce architektů s novými materiály – s překližkou, vrstvenou lamelou, ale i plastickými hmotami a ocelovou trubkou.

Dánsko
Nábytková tvorba dosáhla nejen kulturních úspěchů. V prvních desetiletích po druhé světové válce dosáhl skandinávský průmyslový návrh světového ohlasu. Ještě v roce 1951 byl vývoz nábytku z hlediska národního hospodářství zanedbatelnou hodnotou. V Dánsku tehdy představovala pouhé dva miliony dánských korun. Po dalších dvaceti letech objem vývozu z padesátých let představoval jen dvě promile tehdejší hodnoty. Celý tento „zázrak“ vycházel ze skutečnosti, že ve čtyřicátých a padesátých letech především dánští výrobci nábytku navázali permanentní spolupráci s návrháři nábytku a výsledek se projevil nevídanou expanzí exportu. V roce 1960 ředitel dánské Společnosti pro užitné umění a průmyslové výtvarnictví Bent Salicath k tomu poznamenal: „Moderní nábytkářství se začalo v Dánsku rozvíjet teprve, když se umělečtí truhláři sdružili v boji proti nezaměstnanosti, která zasáhla jejich povolání. Mistři, věrni zděděným tradicím, si ovšem vybrali málo tradiční řešení problému: pokusili se spolupracovat s mladými architekty. Pak vznikl nápad uspořádat soutěž moderního nábytku a z vítězných prací vytvořit výstavu. To vše přispělo k rychlému rozvoji dánského nábytkářství. K dosažení nebývalého úspěchu stačila cílevědomá práce jedné generace.“

K úspěchu pomohlo sdružení truhlářů s mladými architekty.Malé a střední nábytkářské výrobny otevřely náruč talentovaným architektům a svými výrobky projevili cit pro návrhy nového stylu. Charakteristickým rysem malých a středních dílen byla rukodělná práce a řemeslná výroba si zachovala vedle výroby tovární svůj nenahraditelný význam.Výroba současně znamenala prudký vývoj nových strojových technik. V čase, kdy se v západních zemích návrháři nábytku i teoretici estetiky skláněli před neúprosným vlivem mezinárodního stylu, skandinávsky nábytek svojí prostou elegancí dobýval svět.

Zatímco nábytkové kusy, které vzešly z geometrického systému Bauhausu či Rietveldovy židle a křesla, se staly pozoruhodnými muzejními exponáty, skandinávský nábytek s téže domy sloužil a slouží v prostředí skandinávských domácností. Seveřané dokázali, že ruční výroba není něčím zastaralým, něčím, co by nemohlo být prospěšným na konci druhého tisíciletí. Pro skandinávské nábytkářské umění bylo ale nejdůležitější, že výrobci získali mezi mladými architekty spolupracovníky, kteří srostli při tvorbě navrhovaného nábytku s řemeslníky v tvůrčí kolektivy.

Kvalitní a skladebný nábytek, vznik nábytkářských škol
Tvůrci skandinávského nábytku cílevědomě, snad a ortodoxně, usilovali nejen o to, aby každý jednotlivý předmět byl výtvarně kvalitním artefaktem, sloužícím v maximální možné míře jeho uživatelům, ale také aby byl svojí výtvarnou kvalitou kombinovatelným a vhodně řaditelným k ostatním nábytkovým předmětům. Takové řešení umožnilo především postupné zařizování domácností vhodnými předměty. I to byl jeden z vkladů Skandinávců do kultury bydlení. Umožnil postupné zařizování jednotlivými kvalitním nábytkovými předměty a ovlivnil i tímto přístupem tvorbu nábytku v celé poválečné Evropě.

Ve Skandinávii se jako součást onoho skandinávského „zázraku“ rozšířila i teoretická základna spojená se zkušebnictvím, která přinesla celou řadu nových podnětů. Současně s notnou státní podporou byla prohloubena péče věnovaná nábytkářským školám.

Švédsko
Ve Švédsku mělo na hmotnou kulturu a na tvorbu nábytku rozhodující vliv několik osobností. Byl to především Carl Malmsten /1888 – 1972/, který již před první světovou válkou patřil k známým architektům. Byl mimo jiné pověřen vytvořením vnitřního zařízení stockholmské radnice. I když byl nazván staromilcem, pro návaznost své tvorby na švédský lidový nábytek a tradici, spoluvytvářel svoji prací základy švédského designu.
Švédskou novou situaci v tvorbě moderního nábytku, která se po druhé světové válce stala vzorem nábytkářů, předznamenala stockholmská výstava již v roce 1930.

Nábytková tvorba v praxi i teorii
Způsobu života a potřebám obyčejných lidí se cílevědomě věnovali jak praktici švédského nábytku, tak teoretici, kteří vypracovávali pozoruhodné studie. Procesy bydlení a nároky spotřebitelů byly pečlivě analyzovány.

Lehký nábytek a světlé dýhy i masivní borovice
Ve čtyřicátých letech a v letech poválečných se začal nábytek vyrábět ve světlých jilmových a břízových dýhách. Současně přicházel do obliby lehký nábytek ze světlého borovicového dřeva.

Kultivace i propagace kultury bydlení
Švédové si velmi brzy uvědomili, že obchod nábytkem hraje jednu  z klíčových rolí v celém komplexu toho, čemu se říká „kultura bytového interiéru“. Po celá desetiletí bez umdlení propagovali „krásu všedního dne“ a to všemi prostředky. V tisku, rozhlase, v obrázkových časopisech, ale i školní výukou osvětově působili s cílem prosazení kultury bydlení ve švédských domácnostech. Ušlechtile a přitom jednoduše byl každý kus tvarován tak, že mohl v interiéru sloužit jako samostatný nábytkový předmět, nebo být součástí celku, do kterého vždy dokonale zapadal.

Vznik fenoménu IKEA
Na počátku celosvětového úspěchu švédského nábytku ruku v ruce s kvalitním a typickým designem se uplatnil obchod nabízející kulturu bydlení, který v roce 1943  založil Ingvar Kamprad v Almhultu. Na počátku padesátých let se ve Švédsku odehrálo cosi pozurohodného. Název „IKEA – obchod na objednávku“, který zboží dodával pomocí pošty, byl složen z iniciál zakladatelova jména a jména farmy(Elmtaryd) na které žil  i oblasti, kde se firma nacházela (Agunnaryd). Velká triumfální cesta prodeje nábytku na objednávku byla započata v roce 1950, ve kterém byl vytištěn první katalog nábytku.

Ingevar Kamprad v něm nabízel k dodání poštou moudře sestavený sortiment nábytku. Tento způsob prodeje si získal oblibu i proto, že nábytek vyhovoval jak životnímu způsobu, tak vkusu a módě padesátých let. V duchu skandinávského designu byl nabízen jednoduchý, ušlechtilý a cenově dostupný nábytek. V roce 1956  na jihu Švédska byla otevřena první prodejna IKEA o výstavní ploše 8000 metrů. Umožnila spotřebitelům srovnávat ceny s jakostí. Podařilo se přilákat zákazníky z velmi širokého okolí. Byla zde uplatněna myšlenka prodávat současně s demontovatelným nábytkem také zahrádky na střechy aut, aby si lidé mohli přivést zakoupený nábytek domů sami.

Vlastní návrhářské a konstrukční středisko IKEA
Možná, že namítnete, že tyto obchodní kroky a první úspěchy nemají co do činění s nábytkovým uměním. Ingvar Kamprad zavedl při obchodě s nábytkem vlastní vývoj, plně v tendencích skandinávského přístupu k tvarování. IKEA vytvořila svoje vlastní návrhářské a konstrukční středisko, aniž by provozovala jedinou truhlářskou výrobnu. Byla to strategie umožňující odstranit z ceny nábytku všechny nezbytnosti. Cena a současně výtvarná hodnota byla stále na prvním místě.

Nová a levnější koncepce IKEA – vyrábějí a dodávají subdodavatelé
Navrhované předměty byly dodávkami subdodavatelů. Byl to zcela nový přístup a úplně jiná struktura dodávek, než k tomu bylo v praxi v celém nábytkářském odvětví. Tento přístup umožnil ovlivnění cen výrobků a nákup u výrobců za podstatně nižší ceny, než tomu bylo běžné tehdy, když koncepce, výtvarné řešení a detailní zpracování výkresové dokumentace spočívalo na výrobci. Architekti, konstruktéři, ale i pracovníci zabývající se zkušebnictvím a zbožíznalstvím převzali za výrobu podstatnou část jejich tradiční práce s přípravou výroby.

Finsko
I finští nábytkáři vytvořili na severu Evropy, v zemi s malým počtem obyvatelstva, rozsetým na obrovské rozloze, zcela osobitou tvarovou kulturu, spjatou s přírodou. Toto sepětí se zcela logicky promítalo a promítá dodnes i do tvorby nábytkových předmětů. Jedná se o nábytkovou kulturu typicky finskou, která se současně stala i zcela osobitou reminiscencí evropského funkcionalismu. Při hledání samostatných cest se i zde návrháři nábytku opřeli o pracovní tradice lidového nábytkářství a při své práci vycházeli z účelu navrhovaných předmětů.

Přední finští tvůrci i experimentátoři
Materiál, se kterým dokázali vytvořit předměty vysokých funkčních a estetických kvalit, zhodnotil ve své impozantní tvorbě již v předválečném čase Hugo Henrik Alvar Aalto /1898 -1976/. Aaltův nábytek z počátku třicátých let byl typickým pro jeho přístup. Aalto aplikoval abstraktní tvary pomocí nejvhodnějšího materiálu, který byl k dispozici. Experimentoval s překližkou a s vrstvením dřeva. Aby našel lepší způsob, jak využít struktury materiálu při průmyslovém zpracování, materiálu typicky finského, začal využívat finskou břízu. Výrobky z „dřevěných špaget“, které mu umožnily složitější a bohatší tvarování, přizpůsobil strojní výrobě. Ve spolupráci s Ottou Korhonen na technologických postupech, byl připraven celý program sedacího a stolového nábytku z lamel, vyrobených laminovaných dýh.

Aby Altův nábytek našel přímou cestu k uživatelům, byla založena firma Artek /1935/, a zejména výstavní síň Artek, která dodnes ovlivňuje tvář finského nábytku. Finští tvůrci se opřeli o severskou přírodu, která pro ně nebyla jen zdrojem inspirací, ale především poskytovala základní materiál – dřevo, se kterým talentovaní návrháři a zdatní řemeslníci uměli zacházet. Vedle dřeva se již na počátku šedesátých let počaly uplatňovat stále častěji i plastické hmoty a několik výrobců se specializovalo i na kovový nábytek.

Itálie
Přední místo v evropské tvorbě nábytku současně se Skandinávií začala zaujímat Itálie. Je pozoruhodné, že v období fašistického režimu zde oproti tehdejšímu Německu našel modernismus své místo. I když nastalo jisté vakuum, mohli italští návrháři navázat na předcházející vývoj a intenzivně rozvíjet „italský racionalismus – neoliberty“. Bylo to však až po druhé světové válce, kdy se italský design nábytku stal, se svými průbojnými a avantgardními činy, vůdčí silou v oblasti navrhování nábytkových předmětů. Při pohledu do minulosti italské nábytkové tvorby by bylo možné důrazněji upozornit na období přelomu devatenáctého a dvacátého století, poznamenané pozoruhodnou italskou secesí. Je možné zmínit se o vlivech futurismu i při navrhování nábytku a vyzvednout příklady typického italského stylu Art Deco. Ale zlatá doba návrhářů nábytku nastala až v padesátých letech.

Od kožené galanterie k nábytku
Při hodnocení designu, který ovlivňoval světový trh, byla Itálie ještě dlouho po celé toto poválečné období hodnocena především pro výraznou osobitou tvorbu kožené galanterie. To teprve cestu k nástupu vítězného tažení italského designu nábytku ukazovalo několik vůdčích osobností italské architektury, kteří dopomohli podnikatelům působících především v severní Itálii zaujmout přední místo na světě i ve vývozu nábytku.

Osobitá a originální autorská tvorba
Tohoto postavení dosáhli výrobci nejen díky zručnosti italských nábytkářů, ale především zcela osobitou autorskou tvorbou. Pod pojmem „italský design“  se neskrývala žádná autonomní síla, ani uvědomělý „občan spotřebitel“, tak jako tomu bylo na severu Evropy. Byla to celá řada vyhraněných osobností architektů, kteří původně vystudovali architekturu staveb a později se začali plně věnovat navrhování předmětů. V padesátých letech se již celému světu představila mladá a průbojná generace italských designérů. Jejich společným krédem bylo odmítnutí povrchního estetismu a snaha o maximální technologickou výmluvnost tvaru, která byla spojena s vynalézavostí i ve využívání nových technologií.

Novátorství a nové hmoty
„Italský styl“ se již ve svých počátcích značně odlišil od ostatní evropské tvorby. Přehlídkou této skutečnosti byly milánské trienále, které se staly jakýmsi kolbištěm fantazie, bravury a elegance, a to po válce již v roce 1951.  Bylo to tím, že jako výchozí materiály začaly být při tvorbě italského progresivního nábytku používány především nové hmoty.

Výroba jednotlivých částí
Italové se odlišili i výrobní základnou, kterou se stala zcela charakteristická průmyslová výroba. Nebyl to běžící pás velkoprůmyslové výroby, ale často jen soustava subdodavatelů vyrábějících v dobře vybavených drobnějších výrobnách jen jednotlivé části výrobku. Důležitým střediskem se již záhy po druhé světové válce, stal Milán se svým blízkým okolím. V kraji okolo Brianza, nedaleko Milána leží oblast s dlouholetou tradicí nábytkářských výrobců. Byla zde celá řada kvalitně pracujících drobných truhlářských firem a dobře vybavených větších nábytkářských podniků.

Precizní a vždy moderní
Jednotlivé části nábytku byly již po druhé světové válce vyráběny zručnými řemeslníky pomocí strojního parku jako prvky. Vznikaly tak jednotlivé části zpracované vždy na vysoké úrovni, které udivují svojí precizností. Závažným momentem v tvorbě italských návrhářů nábytku se stala i skutečnost, že Italové zcela vědomě své návrhy neopírali a dodnes neopírají o tradiční výrobu nábytku. Usilovali vždy o navrhování v intencích současnosti.

Přední návrháři italského designu
V severozápadní části Itálie má mezi jinými své sídlo firma Cassina. Rozrostla se zde z rodinného nábytkářského podniku ve výrobu klasických nábytkových předmětů, vycházejících z designu předních návrhářů. Mezi ně patřil i zakladatel, tohoto dnes po celém světě proslulém nábytkářském podniku – Cesare Cassina. Dokázal propojit firmu v účinnou spolupráci s návrháři – dnes již klasiky italského designu. Byla zde vyráběna i proslulá židle Superleggera, kterou navrhl Gio Ponti. Byly zde realizovány návrhy architekta Albiniho, Frattiniho a celé řady zakladatelů pojmu „Italský design“. Později zde byly realizovány návrhy, které vyšly z atliérů Tobia Scrapa, Maria Belliniho a Vico Magistrettiho.

Firma Cassina také poskytla možnost realizace nekonformním autorům a vytvořila posléze i kvalitní repliky návrhů avantgardních tvůrců z počátku dvacátého století. Podmínky, které vytvořily předpoklady pro tak pozitivní vývoj italského designu můžeme hledat i v dobrém vztahu mezi návrháři, průmyslem i kupujícím.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie     

 


 

Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Egypt a Mezopotámie >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řecko >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řím >>
Bydlení - historie bydlení, raný středověk >>
Bydlení - historie bydlení, raná gotika >>
Bydlení - historie bydlení, gotika Evropa, gotika Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Itálie >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Francie, renesance Španělsko >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Německo, Anglie, Švýcarsko a Nizozemí >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, rané baroko >>
Bydlení - historie bydlení, francouzské baroko Ludvíka XIV. >>

Bydlení - historie bydlení, baroko Čechy, Anglie a severní Evropa>>
Bydlení - historie bydlení, rokoko úvod >>
Bydlení - historie bydlení, rokoko Německo, Anglie, Itálie a Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, anglický nábytek 18.století >>
Bydlení - historie bydlení, americký nábytek v počátcích kolonizace >>
Bydlení - historie bydlení, klasicismus >>
Bydlení - historie bydlení, empír. Styl vojevůdce Napoleona. >>
Bydlení - historie bydlení, bydlení, biedermeier. Měšťanský sloh přiměřenosti. >>
Bydlení - historie bydlení, nábytkový fenomén Thonet a nové technologie ohýbaného dřeva >>
Bydlení - historie bydlení, druhá polovina 19. století, historismus. Sloh s předponou neo.>>
Bydlení - historie bydlení, tvůrčí hnutí Art and Craft. >>
Bydlení - historie bydlení, secese. Dekorativní secesní styl není jen Alfons Mucha.>>
Bydlení - historie bydlení, moderna a kubismus, Gončár a Janák >>
Bydlení - historie bydlení, meziválečný umělecký a dynamický styl Art Deco >>
Bydlení - historie bydlení, Bauhaus, avantgardní škola a styl s důrazem na funkčnost >>
Bydlení - historie bydlení, meziválečná první Československá republika >>
Bydlení - historie bydlení, funkcionalismus; účelnost a strohost, nové principy i materiály >>
Bydlení - historie bydlení, USA před druhou světovou válkou >>  
Bydlení - historie bydlení, tvorba nábytku v období druhé světové války >>
Bydlení - historie bydlení, nábytková tvorba po druhé světové válce >>
Bydlení - historie bydlení, poválečné Československo a Amerika >>
Bydlení - historie bydlení, konec 50. - 70. léta není jen Expo 58 >>
Bydlení - historie bydlení, 70. a 80. léta 20. století = abstrakce, provokace i kýč >>
Bydlení - historie bydlení, konec 20. století = postmoderna >>

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem


Fotogalerie Interiéry, nejlépe hodnocené fotografie

Články Interiéry