Cestičkou k domovu aneb chodníky, cetičky, pěšinky

Pečlivě založená zahrada, vypiplaný trávník, dům jako z katalogu... K úplné dokonalosti chybí jen cesty, které vás bez problémů zavedou i do toho nejvzdálenějšího koutu zahrady, aniž byste si zničili obuv nebo uklouzli. 

Nejširší cesta by měla vést od vstupních vrátek k domu. Na ni by se měli pohodlně vedle sebe vejít dva lidé, což znamená šířku minimálně jeden metr. Ostatní cestičky již mohou být užší - zhruba od půl metru více.

Aby se cesta nepropadala

Záleží jen na vás, zda si pro cesty na zahradě vyberete kámen, dřevo, cihly, beton, štěrk, písek nebo kůru. Základem je to, aby se chodník nepropadal, to znamená dobře provedený pevný podklad. Nejdříve se vyhloubí dostatečně hluboký výkop podle toho, jaký materiál zvolíte. Na vyrovnané dno přijde vrstva hrubého štěrku, pak ještě vrstva štěrkové drti. Pro dostatečnou pevnost někteří odborníci doporučují každou z těchto částí kropit vodou a řádně upěchovat vibračním válcem. Udusání vrstev zaručí delší životnost, cesta se nebude propadat a zůstane pěkně rovná. Nezapomínejte, že profil cesty by měl mít sklon ke stranám, aby voda dobře stékala a nevytvářely se louže.

Někdo dává přednost pěšinkám bez pevných okrajů, jiný je zase vyžaduje. Cestičky lze olemovat obrubníky z betonových nebo cementových prefabrikátů, z přírodního kamene či cihel. Obrubníky můžete uložit na pískový podklad, pevnější usazení představuje betonový základ. Horní hrana obrubníků má přečnívat nad terén asi jen tři až pět centimetrů. Pro některé typy domů a zahrad můžete použít i vyřazené impregnované železniční pražce nebo trámy, zajímavě působí i dřevěná palisáda.

Po čem chodit

Po čem se můžete v zahradě procházet? Třeba po kamenech: zvolit můžete celistvou kamennou plochu nebo jednotlivé kameny dál od sebe – takzvaný šlapákový chodníček - a mezi nimi nechat prorůstat trávu nebo nízké trvalky. Pěkné mohou být i vyřazené dlažební kostky. Vhodným materiálem pro kamenné chodníčky je vrstevnatá žula, tvrdá opuka nebo pískovec.

Zahradní cesty se někdy zhotovují i z litého betonu, ten se ale do zahradního prostředí příliš nehodí. Alternativu představují betonové dlaždice, cihelné nebo zámkové dlažby, jež se kladou do štěrkopísku či do betonu.

Trendem poslední doby je však dřevo. Výhody? Hodí se do většiny zahrad. Cesty můžete vydláždit dřevěnými špalky, sypat drcenou kůrou nebo použít celé dřevěné plošiny. Ty se upevňují na sloupky, které mohou být různě vysoké podle terénu.

Cestičky můžete mít sypané i obyčejným pískem, štěrkem či oblázky. Jako podklad se použije udusaná vrstva štěrku, na níž se dává stejně upravená vrstva písku. Teprve pak přijde poslední vrstva – písek, štěrk, oblázky či drcená kůra. U volného materiálu – zvláště písku a kůry – bývá nutné jej čas od času obnovit.

Po schodech až …

Ne každá zahrada se rozkládá na rovinatém terénu. Zahrada na svahu znamená nutnost alespoň někde udělat schody. Jejich konstrukce není jednoduchá. Musí být stabilní a jednotlivé schodišťové stupně musí mít dobře upevněnou hranu. Může se totiž stát, že díky povětrnostním podmínkám se schody sesunou. Pokud se jako materiál použije kámen, pak by měl být tak velký, aby jeho jedna třetina tvořila hranu schodu a dvě třetiny byly usazeny do země. Vyplatí se občas je zkontrolovat a případně opravit. Kameny můžete také usadit do betonu - prodlouží se tak životnost schodů. Pokud byste ale chtěli časem tvar zahrady měnit, pak se takové schodiště špatně rozebírá. Pořídit si můžete také schody z trámků, prken nebo kulatiny.

Výška schodišťových stupňů by měla být asi 15, nejvýše 19 centimetrů. Nedoporučuje se víc než patnáct schodů v jednom rameni.

Marcela Novotná

Foto: archiv

Další informace k tématu najdete v časopisu Living 5/2005