Fasáda – slušivý kabát domu

Peloton, 1.8.2006

Kromě samotného architektonického výrazu rodinných domů na nás nejintenzivněji působí vnější vzhled domu – tedy fasády. Fasády dokážou napovědět mnohé nejen o době svého vzniku, o momentální úrovni technologií a módě, ale hlavně vypovídají mnohé o osobnosti majitele domu. Fasáda domu by měla důstojně dotvořit architektonický výraz budovy, měla by však také tepelně izolovat a chránit proti agresivním vlivům vnějšího prostředí a ve specifických situacích může být využita i k jiným typům izolací.

 

Ochranná funkce byla základní užitnou vlastností omítek i v historii, zdivo se odjakživa chránilo před vlivy povětrnosti a omítky také významně zvyšovaly požární odolnost hořlavých konstrukcí. Omítalo se zdivo z pálené i nepálené hlíny, kámen, hrázděné i dřevěné konstrukce. Nejoblíbenějším nátěrem minulosti ve všech kulturních prostředích od venkova po město byly vápenné nátěry. V dnešní době se tento povrch doporučuje už jen pro oblasti s neznečištěným prostředím, protože agresivní městský vzduch dokáže za přispění vzdušné vlhkosti měnit vápno na síran vápenatý, takže se vápenný nátěr více sprašuje a z fasády je snadno omýván.

 

Finální úprava pro krásu

Omítky jsou v současnosti také prostředkem vytváření člověku příjemného prostředí, což se týká zejména interiérů, ale nejen jich. Omítky jsou významným prostředkem architektonické tvorby. Scelují plochy vytvořené z různých materiálů do jednoho celku a dávají mu požadovanou podobu. Omítka určuje či spoluvytváří optické kvality povrchu stavby jako jsou struktura nebo barevnost. Hrubé a nerovné povrchy zdiva se omítnutím stávají hladké nebo drsné, zcela rovné nebo výrazně plastické, mohou být svítivě bílé nebo barevně tónované; pokud nepůsobí omítky esteticky samy o sobě, mohou být doplněny o různé dekorativní prvky. V této rovině můžeme mluvit o estetické působivosti či kráse omítek, případně o významu omítek pro dosažení estetické působivosti architektonického díla.

 

Správná volba pro dobrý výsledek

Finální podoba fasády je ovlivněna vnitřní dispozicí domu, jeho orientací, počtem a velikostí oken, umístěním vstupu, tvarem a materiálem zastřešení a vůbec celkovým charakterem objektu.

Při volbě vhodného druhu fasády se vychází z nákladů, životnosti, nutné údržby, tepelně technických vlastností, odolnosti proti vlhkosti, ale neopominutelným požadavkem je také vhodnost konkrétního typu pro dané podmínky a daný objekt.

Omítky jsou systémy tvořené vrstvami, jejichž součástí je také podklad. I dobře provedená kvalitní omítka funguje pouze tehdy, je-li s podkladem kompaktibilní. Kvalitu vnější omítky tak často negativně ovlivní nesladění jejích vlastností s vlastnostmi podkladu.

Vnější omítky se realizují až po ukončení veškerých mokrých procesů v interiéru. Podklad pro vnější omítku musí být rovný, dostatečně nosný a pevný, rovnoměrně nasákavý, přiměřeně drsný a homogenní. Samozřejmostí je požadavek na čistotu, bezprašnost a absenci výkvětů solí. Kvalitní fasádní systém musí být navržen v souladu s klimatickými podmínkami a požadavky uživatele domu. Rozdíl povrchové teploty fasády v zimním i v letním období může během 24 hodin činit až 40 °C, na jižní straně fasády dokonce 60-80 °C, což zvyšuje nároky na fyzikální vlastnosti vnějších omítek. Omítky musí přenést tahy a tlaky od smrštění či roztažení vyvolaných změnou teploty, vyrovnat se se změnou podkladu (cihla a malta ve spárách) a při tom všem mít dostatečnou přídržnost k takovému podkladu či odolnost proti vnějšímu mechanickému poškození. Životnost omítky je 20-50 let podle složení, kvality podkladu a povětrnostních vlivů.

 

Fasáda jako systém

V nabídce prodejců lze nalézt předem připravené suché omítkové směsi snad pro každý druh zdiva a pro všechny účely použití – omítky pro ruční i strojní zpracování, omítky jednovrstvé i omítky s možností nanášení ve více vrstvách, omítky sanační, ušlechtilé a mnohé další.

Omítkové směsi lze obvykle používat podle návodu výrobce jednotlivě, stále častěji se také setkáváme s takzvanými omítkovými systémy. V těchto systémech má pak každá vrstva svůj nezastupitelný význam. Vynecháním kterékoliv vrstvy přestává omítkový systém fungovat jako systém.

Pro zdárné a dlouhodobé fungování fasády je třeba v době zhotovování fasády brát ohled na současné podmínky; po dobu zpracování, tuhnutí a tvrdnutí omítkových vrstev nesmí teplota vzduchu ani podkladu a materiálu klesnout pod +5 °C. Stejně tak neodborné zhotovení omítek je častou příčinou pozdějších závad a nedostatků.

Většinou se pro zlepšení přídržnosti jádrové omítky doporučuje provést podkladní cementový postřik zdiva, na nějž se nanáší základní cementovápenná jádrová omítka, jejímž úkolem je dokonale vyrovnat podklad pod štukovou nebo šlechtěnou fasádní omítku. V některých případech kromě toho plní funkci tepelně izolační a nebo další speciální funkce, jako je jímání výkvětových solí. Vyzrálé jádrové omítky je možné dále povrchově upravovat, například lepením keramických obkladů, aplikovat na ně probarvené tenkovrstvé omítky a minerální ušlechtilé omítky s různou strukturou a barevností.

 

Barevná jako duha

Fasádní barvy se aplikují výhradně na vyzrálé štukové omítky. Při výběru vhodné fasádní barvy ale není odstín to nejdůležitější kritérium. Existují čtyři základní typy fasádních barev se zcela odlišnými vlastnostmi. Disperzní akrylátové barvy přilnou k povrchu omítky na základě fyzikálních sil, nedochází u nich k reakci s podkladem. Snadno se nanášejí, nejsou příliš citlivé na kvalitu a přípravu podkladu a jsou zpracovatelné téměř jakoukoliv nanášecí technikou. Dají se kolorovat do velice široké palety odstínů a mají vysokou rovnoměrnost vybarvení, relativně nízkou nasákavost umožňuje dobrou odolnost proti zašpinění. Jsou odolné i vůči působení UV záření a působení povětrnosti, nejsou však příliš vhodné pro starší objekty s problémy s vlhkostí, mastnými a zasolenými podklady. Nedoporučují se tak pro sanační omítky.

Silikátové fasádní barvy jsou značně specifické, jejich přilnavost k podkladu je založena především na principu chemické reakce pojiva – nejčastěji draselného vodního skla s oxidem uhličitým ze vzduchu. Silikátové barvy mají velmi nízký difúzní odpor, ale na druhou stranu také vysokou nasákavost. Jejich předností proti běžně používaným hmotám je jejich chemická vazba ke křemičitým zrnům obsaženým v podkladu, tím je dána i jejich vysoká životnost. Vysoká kvalita těchto nátěrů je vyvážena poměrně náročnou přípravou podkladu.

Na našem trhu se většinou nevyskytují klasické silikonové barvy z důvodu vysoké ceny, většinou se jedná o akrylátové barvy modifikované silikonem. Přidáním silikonu se zvyšuje vodoodpudivost barvy, ale snižují se mechanické vlastnosti, jako je pružnost a otěruvzdornost. Silikonové fasádní barvy z hlediska přídržnosti a mrazuvzdornosti dosahují podobných kvalit jako barvy disperzní. Lze je aplikovat na libovolný podklad i kvalitní starý nátěr, jejich zpracování je stejně jednoduché jako u disperzních barev.

 

Nelehká volba odstínu

Pro volbu barevné skladby fasády domu je nutné brát na zřetel nejen vlastní fantazii, ale i vzájemnou souhru odstínů v ploše, jak zapadne barevná kompozice fasády domu do okolí a jak bude vypadat odstín v zimním a letním období. V současnosti je na výběr z řádově 100 000 odstínů a další tónování barvy podle přání zákazníka. Bohužel většina vzorníků nabízí jako ukázku odstínu jen malou plochu, v horším případě se jedná jen o tištěné vzorníky, které nedokáží věrohodně vyobrazit daný odstín. Není dobré vybírat odstín jen podle malého čtverečku ve vzorníku barev, protože odstín na velké ploše s rozdílnou zrnitostí povrchu a různě nasvícený bude vypadat na fasádě domu zcela odlišně. Obecně nejvhodnější fasádní barvy jsou světlé, protože pohlcují méně slunečního záření, čímž se méně zahřívají a méně dochází ke vzniku trhlin a poruch vlivem tepelného napětí.

 

Teplá fasáda

Jiným typem fasády jsou zateplovací systémy. Zateplení zvenčí domu se provádí buď formou provětrávaných zateplovacích systémů, nebo se používají takzvané kontaktní zateplovací systémy. U provětrávaných zateplovacích systémů se vkládá tepelná izolace mezi nosné prvky roštu, který nese povrch fasády. Mezi tepelnou izolací a obkladem se navrhuje provětrávací mezera, která zajišťuje odvádění vodních par, prostupujících izolací z objektu. Povrch fasády může tvořit sklo, kov, dřevo, vláknocementové šablony, keramika a podobně. Kontaktní zateplovací systémy tvoří jednolitý celek jednotlivých vrstev systému. Tepelná izolace působí v tomto případě jako nosný prvek povrchových vrstev. Povrch fasády tvoří většinou omítka, v ojedinělých případech lepený obklad.

 

FOTO Haas, Knauf, Rockwool, Xella a archiv DaZ


Více se dočtete v časopise Dům a zahrada č. 7/2006.



Názory na článek
Na dané téma nejsou žádné názory.

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem

Social icons
Hodnocení článku

Fotogalerie Stavba, nejlépe hodnocené fotografie



Články Stavba