Architektovi navzdory aneb neslevujte ze svých představ

Living, 14.3.2007

Manželé Olga a Martin na vlastní kůži prožili jedinečnou příležitost vzepřít se osudu. V tomto případě architektonickému projektu svého rodinného domku, o jehož smysluplnosti i oni - stavařští laici - pochybovali od počátku.

 

Proč se na takového tvůrce vůbec obracet – to byla moje první námitka (a některé čtenáře to teď určitě napadlo taky) věrna přísloví, že po bitvě je každý generál. „Z jednoduchého důvodu,“ vysvětluje pohnutku Olga. „Ptali jsme se přátel  a známých, kteří si nechali postavit rodinný dům, a ti nám ho doporučili. Jejich bydlení jsme si prohlédli a pokud nám něco nesedělo, přičítali jsme to jejich individuálnímu vkusu a přání, nikoli kreativitě autora projektu.“

 

Naděje a zklamání

Místo radosti se dostavilo rozladění. Olga, v té době na mateřské dovolené, měla víc času se přípravě domu věnovat, si začala všímat detailů a pronikala do problematiky - alespoň z hlediska poučeného uživatele. Dvojice měla totiž jasnou představu, jak by měl jejich dům vypadat: „Prohlédli jsme desítky, možná stovky katalogových projektů. Žádný nebyl stoprocentně to ono – v něčem vyhovoval, v něčem vadil. Proto jsme se rozhodli využít služeb architekta. Jenže jsme se dočkali zklamání,“ vypráví paní domu celou anabázi. Spolupráce s doporučovaným odborníkem skončila ve fázi, kdy stavba byla zahájena. Přesto se manželé rozhodli pro změnu. Jenže kde po takové zkušenosti najít toho pravého? „Už jsme nedali na ničí doporučení. Strávili jsme hodiny u internetu a hledali podle webových stránek. Až manžel zajásal, že snad našel člověka, jakého potřebujeme. Jeho i mě zaujalo, když jsme se dočetli o kontinuální spolupráci, kterou objevená architektka nabízela, aby vyhověla požadavkům každého klienta.“

Vady na kráse

Co bylo tak špatné, že se manželé rozhodli k razantnímu  personálnímu řešení? „Spousta věcí byla nedomyšlená nebo nerespektovala naše přání,“ vypočítává Olga. „Chtěli jsme dům spojený s garáží. V projektu byla garáž samostatná budova, kam se muselo přecházet zahradou. V přízemí jsme požadovali kuchyni propojenou s jídelnou a obývacím pokojem – marně. Výslovně jsme upozornili, že každá přízemní místnost má mít samostatný východ na zahradu – projektant počítal jen s dveřmi z obýváku. Stropy v patře byly nízké. Nerespektovalo se, že chceme i u vstupní síně do domu šatnu. Do patra vedlo točité zavěšené schodiště bez podest, ačkoli jsme si je přáli. Nesouhlasili jsme, aby všude byly dřevěné trámy, takže by dům působil hodně rustikálně. A co vadilo nejvíc? Spojení přízemního velkého pokoje s galerií v patře, kam vedly tzv. mlynářské schody, které jsou velmi strmé. „Když jsem se ptala, nač nám bude schodiště, které už na pohled vypadá nebezpečně a nehodí se pro malé dítě ani pro starší lidi, architekt mi řekl, jde jen o vizuální efekt, kudy se nebude chodit. Nevím, jestli právě tohle byla ona poslední kapka, ale záhy poté jsme se rozešli.“ Jistotou, že se rozhodli správně, bylo zjištění, že „originální autorský projekt“ nebylo nic než n-tá kopie jednoho projektu, který autor pro konkrétního klienta vždy jen trochu poupravil.

 

Druhá šance

Těžko říct, zda je pro architekta velké terno vstoupit v tomto stadiu „do hry“. Architektka Radka Faltusová strávila s těmito klienty bezpočet hodin v debatách, co lze ještě změnit, co se dá vylepšit, s čím už nelze hnout. „Myslím, že se podařilo postavit dům, který splňuje všechny požadavky klienta. Samozřejmě, že to bylo obtížnější, než kdybychom se byli potkali dřív a mohli projekt připravovat od počátku,“ říká. „Spousta věcí se mi nelíbila při prvním pohledu do plánů, ale přesto se ještě později, když už byla hrubá stavba hotová, objevily nelogičnosti a chyby. Prostě nepodařilo se vychytat všechno hned. Bohužel, změny a opravy proti projektu znamenaly další náklady.“

 

Od podlahy

V celém přízemí s výjimkou vstupní síně, kde je dlažba, jsou dřevěné lepené duoparkety z tropické dřeviny kempas. Jde o tmavší dřevo, tvrdší než třešeň, kterou odstínem připomínají. „Jsem velkým zastáncem dřevěných lepených podlah,“ říká architektka, „protože pod ně lze bez obav instalovat podlahové topení. Duoparkety jsou sendvičové, pod nášlapnou plochou mají vrstvu s dilatačními spárami. Proto se teplem a suchem nekroutí. Tvrdá dřevěná podlaha je odolná proti poškození, protože má kvalitní povrchovou úpravu.“ Pochopitelně, že o kvalitě rozhoduje i odborná pokládka, kterou realizovala firma Ateliér podlah, s níž Radka Faltusová dlouhodobě spolupracuje.

Kromě podlahového topení jsou v přízemí i vertikální topné panely – vysoce výhřevné a přitom nenápadné, které interiér neruší.

 

Společenské přízemí

Dům je prostorný (200 metrů čtvereční zastavěné plochy). Kuchyně je spojená s jídelnou a obývacím pokojem, kde je dost místa k sezení - rodina vede společenský život. Za dveřmi je slušně velký hostinský pokoj (oba manželé jsou původem mimopražští, a proto počítali se samostatným ubytováním pro dědečky a babičky přijíždějící na několikadenní návštěvy za dětmi a hlavně za vnoučaty). V přízemí je prostorná koupelna, z níž je východ na zahradu. „To byl můj nápad,“ hlásí se k autorství Olga, „protože jsem nechtěla, aby děti špinavé ze zahrady probíhaly bytem k umyvadlu. Tohle dispoziční řešení nepřipouští jinou variantu než se umýt a pak vstoupit do obytných prostor.“

 

Soukromí v patře

Ve stylu anglického bydlení jsou i ložnice celé rodiny v patře. I když nejmladší člen teprve začíná mluvit, i on má vlastní pokoj. „Nechtěli jsme improvizace. Dítě roste rychle, a za pár let bychom si dělali vrásky, kde mu vybudovat vlastní pokoj. Takhle bylo o jeho soukromí vystaráno od začátku,“ říká spokojená maminka.

Co stojí za zdůraznění? Většina dveří je zasouvacích. Od klasických křídlových (které se v domě také vyskytují) se vizuálně neliší – jen jsou méně náročné na prostor. Každá ložnice má vlastní šatnu. Rozhodně to není plýtvání ani penězi, ani místem: stačí zavřít dveře a je uklizeno, oblečení se nemačká, je přehledně uložené, a to i mimosezónní. Pochopitelně, nechybí ani koupelny – jedna z ložnice rodičů, druhá dětí se vstupem z chodby. V patře je i otcova pracovna, kam se může uchýlit, když je třeba.

Ale snad nejlépe – aspoň z hlediska nás profesionálních návštěvníků – je na galerii. Sem se dá vystoupat z obývacího pokoje po zavěšeném schodišti, nebo projít pracovnou. Spíš než o galerii by se patřilo mluvit o knihovně nebo klubu – je tu místo pro milovníka literatury, který chce mít klid, ale nechce být zcela odloučen od rodiny. Galerie je otevřená, od přízemního pokoje ji odděluje „neviditelné“ skleněné zábradlí. „Ideální místo, kam se uchyluji, když malý po obědě spí, dcera je ve škole a já mám hodinku jenom pro sebe,“ říká Olga. „Připadám si tady jakoby neviditelná, a přitom vím o všem, co se v domě děje.“

Marie Krausová

Foto: Jaroslav Kvíz (kviz@centrum.cz)

Více se dočtete v časopisu Living č. 1/2007.

 

 

 

 

 

 

 



Názory na článek
Na dané téma nejsou žádné názory.

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem

Social icons
Hodnocení článku

Fotogalerie Stavba, nejlépe hodnocené fotografie



Články Stavba