Vánoce v padesátých letech popíraly Ježíška i Mikuláše

Rubrika: Tipy a triky
Aleš Horák (Bydlet.cz), 21.12.2018

Zrušit Vánoce v pravém slova smyslu si českoslovenští komunisté přeci jen nedovolili. Zejména v padesátých letech se však systematicky snažili zlikvidovat nejen prvorepublikové vánoční zvyky, ale i všemožně potlačit duchovní aspekt těchto svátků. Místo po staletí zakořeněných tradic se pokusili společnosti vnutit ateistické sovětské vzory, což se naštěstí nepodařilo. Vytlačen byl i charitativní rozměr Vánoc - a to z jednoho prostého důvodu. V lidově demokratickém státě dělníků a rolníků byli přece všichni občané "šťastní a veselí" a nepotřebovali žádné sbírky, vždyť dle oficiální doktríny bylo i o ty největší chudáky díky štědrému sociálnímu systému výborně postaráno. Dnes všem můžeme již otevřeně přiznat, že spíše opak byl pravou - především v prvních letech komunistické diktatury byla zásobovací situace velice zlá, což se promítalo i do oslav vánočních svátků.


První komunistický útok proti tradičnímu pojetí Vánoc byl podniknut vůči jejich náboženské dimenzi. Bylo to logické, neboť "reakční církev" se stala jedním z hlavních ideových protivníků nového zřízení. Komunisté proti ní zahájili tažení záhy po svém nástupu k moci. Ačkoliv režim oficiálně tvrdil, že proti samotnému náboženskému přesvědčení nic nemá, byly rušeny kláštery, řeholníci i řádové sestry se octli v internaci a nepohodlní kněží i katoličtí spisovatelé se stávali oběťmi politických procesů a začali plnit vězeňské cely. Bedlivě bylo sledováno, kdo se zúčastňuje bohoslužeb, z veřejných knihoven byly vyřazovány knihy hlásající křesťanské myšlenky a rušila se výuka náboženství. V atmosféře likvidace náboženských symbolů byly samozřejmě rušeny i církevní svátky.

V rámci všeobecného zmaterializování veřejného života musel zmizet i hlavní symbol Vánoc - Jezulátko v jesličkách. Snahu o jeho vytěsnění však vládnoucí režim spojil s nebývale zákeřným útokem na samu podstatu křesťanství - když neexistuje malý Ježíšek, nadělující o Vánocích dárky, neexistuje přece ani velký Ježíš Kristus a celý křesťanský světový názor je jen nástrojem "tmářů" a "reakcionářů" k ovládání pracujícího lidu. Komunističtí ideologové se v uskutečňování této indoktrinace zaměřili v první řadě na nejméně obranyschopnou součástí společnosti - děti.

O tom, jak mohla takováto propaganda působit na dětskou duši, si můžeme udělat obrázek z deníkových záznamů šestiletého prvňáčka Václa Pradáče z roku 1952. Ačkoliv zjevně pocházel z rodiny, kde se dříve pěstovaly náboženské tradice a z nich vycházející pojetí Vánoc, rodiče jej nakonec na výuku náboženství nepřihlásili. Jejich syn to okomentoval následovně: "Někteří z náš začali chodit na náboženství. Já nechodím. A vím proč, i když mně maminka s babičkou často četly ta krásná povídání o hodném Ježíškovi a moudrém svatém Petrovi. Slyšel jsem totiž, jak tatínek říkal mamince, že mluvil s mojí učitelkou a ta mu říkala, že by bylo lepší, kdybych na náboženství nechodil, abych se dostal dál do školy. Takže proto nechodím na náboženství, i když někteří chodí. Je to ale jejich chyba."

Ideologové nového režimu však šli ještě dále. Spojitost Vánoc s narozením Ježíše Krista měla být nadobro vymazána. Koledy, které to připomínaly, se nesměly veřejně zpívat. Pokud byly v padesátých letech některé koledy povoleny, tak jen tzv. lidové, kde se nevyskytovala žádná náboženská symbolika. Na seznamech závadných dětských knih, které byly vyřazeny z veřejných knihoven, se objevil i Školák Kája Mařík, neboť to byl sice chudý, ale zcela neuvědomělý chlapeček - vždyť se modlil, těšil se na Ježíška a v kostele na půlnoční zpíval Narodil se Kristus Pán.


Změn musely doznat i písně s tematikou Vánoc. Vládnoucímu režimu na nich vadila nejen náboženská dimenze, ale především "žebravý charakter", který ve "státě dělníků a rolníků" nebyl na místě. V nových vánočních písních oblíbené postavy pastýřů, tří králů či andělů nahradili horníci, pohraničníci, sovětský děda Mráz nebo dokonce - pětiletka. Nabízí se otázka, zda lze o těchto písních vůbec mluvit jako o "koledách", když se v nich původní smysl vánočních koled a priori  potlačuje. Příkladem  "komunistické koledy" může být báseň otištěná v Mateřídoušce na sklonku roku 1950, která se sice jmenovala Koleda, obsahově však byla v pravém slova smyslu v "antikoledou". Její vypravěč totiž ničeho nežádal, ale naopak se chlubil, co díky Klementu Gottwaldovi a lidově demokratickému zřízení všechno má:

Za to, že tolik dárků mám,
že teplo je v naší škole,
já vím, že děkuji nejvíc vám, 
stateční horníci v dole.

Za to, že tolik knížek mám,
velkých knížek i malých,
já vím, že děkuji tiskárnám
a vše, co je tiskli a psali.

Za to, že teplé šaty mám
i veselý rukávník bílý,
děkuji textilním továrnám
a vše, co v nich tkali a šli.

Za to, že tolik jídla mám, 
že stále rostu sílím,
já na ty s láskou vzpomínám,
co obilí žali a sili.

Za to, že naší zahrady
je kousek světa svěží,
děkuji soudruhům z armády,
že věrně vlast naši střeží.

Za to, že rudý šátek mám,
ať se to každý doví:
horoucí pozdrav posílám
soudruhu Gottwaldovi.

Ideologie nového režimu se promítala také do doporučovaných vánočních dárků. V jedné dětské básničce malý Jirka přemýšlí, čím obdaruje tatínka, až na to konečně přijede: "Už vím, táta každý večer čte si dřív, než usíná, dám mu tedy tuhle knížku od soudruha Lenina." Místo příběhů o biblických pastýřích či Svaté rodině si dětští čtenáři v padesátých letech mohli v obrázkových časopisech přečíst články o tom, jak tráví Vánoce sovětské děti. Dozvěděli se tak třeba o holčičce Leně, která peníze původně ušetřené na nákup "jolky" věnovala na daleko důležitější účel - zaslala je Stalinovi, aby za ně vyrobil letadlo. Častým tématem byly rovněž Vánoce v zemích bídy, tj. těch mimo okruh lidově demokratických států: "Ještě neslaví Vánoce a Nový rok všechny děti tak, jak je slavíme my nebo děti sovětské nebo děti v zemích lidové demokracie. Ještě jsou na světě země, kde si nevládnou dělníci a rolníci, kde vládnou páni," píše se v prosincové Mateřídoušce z roku 1950 a následuje příběh malého italského chlapce, který musel dřít ve fabrice a zlomil si zde ruku. Když se vyléčil, porazilo ho auto plné opilých amerických vojáků, on si zlomil nohu a léčbu si musel zaplatit. Článek končí konstatováním, že tento chlapec žádné Vánoce mít nebude, na rozdíl od československých dětí, které díky soudruhům Gottwaldovi a Stalinovi mají dobře.

Konec tradice Vánočního stromu republiky
Terčem útoku nového režimu se stala i vánoční tradice Stromu republiky. Komunistům na ní vadilo její sepětí s masarykovskou republikou, jež byla nyní oficiální propagandou líčená pouze jako stát bezohledných "buržoazních vykořisťovatelů", kteří utlačovali miliony pracujících dělníků. Do tohoto obrazu se vánoční sbírky na chudé a opuštěné děti, organizované již od dvacátých let pod Strom republiky, příliš nehodily.

Akci "Vánoční strom republiky" pořádala od počátku organizace Péče o mládež, po jejím zrušení ji nejprve převzaly národní výbory, později byla centrálně řízena ministerstvem práce a sociální péče. V roce 1949 se však již objevovaly náznaky, že tomu tak nemusí být napořád. Důvody vysvětlila v rozhlasovém projevu manželka prezidenta republiky Marta Gottwaldová: "Budiž řečeno ke cti a slávě prvních desítek let Vánočních stromů republiky, že zachránily snad stovky dětí od smrti hladem... Výtěžek letošních sbírek pod Vánočními stromy republiky nebude odevzdán do nastavených dlaní chudáků, bude věnován na zlepšení dětských útulků, jeslí, mateřských školek a podobných ústavů, kam docházejí děti pracujících matek a otců, kteří neznají nezaměstnanost. Vánoční strom republiky letos poprvé nežebrá."

V následujícím roce došlo při organizaci Vánočních stromů republiky k ideovému postupu - akce měla být napříště konána pod heslem "Mír dětem na celém světě". 

Jelikož stále nedocházelo k proklamovaným hospodářským úspěchům, ale naopak k postupnému zhoršování ekonomické situace, bylo stále obtížnější vysvětlovat zrušení tradiční vánoční sbírky s poukazem na její údajnou nepotřebnost. Promítalo se to i do řeči Marty Gottwaldové, která měla v prosinci 1950 akci "Vánočních stromů" zahájit svým rozhlasovým projevem: "Opět se již rozsvítily na ulicích a náměstích našich měst i vesnic Vánoční stromy republiky. Jejich světla nám zvěstují radost a vánoční mír. Pamatujeme se ještě dobře na doby, kdy vánoční svátky nebyly pro většinu prostých lidí svátky radosti a štěstí, ale připomínkou jejich utrpení a bídy. Dnes takové smutné Vánoce u nás už nikdo nemá..." V podobném duchu psal i československý tisk. Ačkoliv měli občané problémy nejen se sháněním vánočních dárků, ale i základních potravin, noviny se předháněly v líčení údajné hojnosti a blahobytu: "Vánoční trh byl letos opravdu bohatě zásoben. Nebyly to jen různé vánoční ozdoby, kvalitní vánoční kolekce, ale byl to a je stále větší výběr v potravinách, kterými zásobíme svůj vánoční stůl, a je stále větší výběr ve všem spotřebním zboží, které klademe pod stromeček svým drahým. Letošní Vánoce jsou svátky opravdu veselými. Není pokladniček a proseb o přispění na sociální péči. Proč také? Všichni občané jsou sociálně zajištěni."

V následujícím roce (1951) se již zcela vážně uvažovalo o definitivním zrušení Vánočních stromů republiky.Iniciativa přišla z nejvyšších míst stranického aparátu, jak vyplývá z dokumentů prezidentské kanceláře. Organizátoři akce však o tomto rozhodnutí nebyli informování a požádali opět Martu Gottwaldovou, aby akci "Vánoční strom republiky" zahájila rozhlasovým projevem. Stromy měly být slavnostně rozsvíceny 16. prosince v 16 hodin a náměstích měst a obcí měly stát do 2. ledna 1952. Vztyčení Vánočních stromů republiky se podle možností mělo ovšem spojit s nově pořádanou akcí s poněkud jiným obsahem, jak napsali Martě Gottwaldové organizátoři: "Jde nám letos především o to, abychom spojili slavnosti Vánočního stromu republiky s krásnou akcí Svazu československo-sovětského přátelství "Děda Mráz"...Spojením obou akcí a propagací akce "Dědy Mráze," chtěli bychom přinést našemu lidu nový obsah vánočních slavností a nové pojetí oslav na rozhraní dvou let..." Ve stejnou dobu oslovil Martu Gottwaldovou též Svaz bojovníků za svobodu. I on chtěl, aby manželka prezidenta převzala záštitu nad konkurenční "vánoční mírovou slavností", která se měla konat 15. prosince ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Svaz zdůrazňoval, že slavnost bude uspořádána pro sirotky po padlých bojovnících za svobodu a že zapadá do rámce mezinárodní vánoční mírové oslavy, pořádané všemi odbojovými organizacemi. Kancelář prezidenta republiky nevěděla, jak se k celé věci postavit. Proto se obrátila na tehdejší centrum výkonné moci ve státě - Ústřední výbor KSČ - a dotázala se na jeho stanovisko. Jelikož organizátoři vánočních akcí nevěděli o rozhodnutí ÚV jejich konání zrušit a organizace příprav již byla v plném proudu, byl dán dodatečný souhlas ke konání slavnosti Svazu protifašistických bojovníků s tím, že bude změněn její název na Slavnost mládeže pozůstalé po bojovnících proti fašismu. Závěrečné resumé ale znělo, že Marta Gottwaldová nemá přijímat záštitu ani nad jednou z těchto akcí, neboť by se těmto "svou formou tradičním slavnostem" dostalo neúměrného zdůraznění. Takový byl tedy konec tradice založené v roce 1924 Rudolfem Těsnohlídkem. V roce 1951 byla akce "Vánočních stromů republiky" ještě povolena, v následujícím roce však již byla definitivně zrušena.

Vánoce se Stalinem
Vládnoucí režim si byl velice dobře vědom toho, že vytěsněné a zrušené zvyky je třeba nahradit tradicemi novými. V případě vánočních svátků využil skutečnosti, že jeho hlavní žijící ikona, Josef Vissarionovič Stalin, slavil oficiálně narozeniny pouhé tři dny před Štědrým dnem, 21. prosince. Bombastické oslavy výročí jeho narození zasahovaly i do vánočního období. Nezřídka tak bývala k oslavě sovětského diktátora využívána i vánoční symbolika, což se ne vždy setkávalo u obyvatelstva s pochopením.

Nejmohutnější oslavy Stalinových narozenin se uskutečnily v roce 1949, když se oslavovaly diktátorovy sedmdesáté narozeniny. Jednalo se o jednu z největších propagandistických akcí komunistického režimu a v Československu to tehdy vypadalo, jako by ani nebyl čas Vánoc. Přípravy oslav začaly o několik měsíců dříve. Ústřední výbor KSČ na počátku září 1949 rozhodl, že bude zřízen Vládní výbor pro oslavu sedmdesátých narozenin J.V.Stalina. 

Při listováni novinami z prosince 1949 dává často jen datum v jejich záhlaví vědět, že se blíží Štědrý den. Oslavné články na "největšího přítele československého lidu" zaplňovaly většinu novinových stránek dlouho před i po jeho narozeninách. Také časopisy pro mládež dostaly za úkol zapojit se do všech "stalinských akcí".

Ke kampani se připojil i ženský časopis Vlasta. Dva měsíce uveřejňoval na svých stránkách reportáže z "besed o Stalinovi", jak se zkráceně říkalo školením nazvaným Co dává Stalinovo učení ženám, která zorganizovala Rada žen, "aby každá žena i v nejzapadlejší vesničce poznala učení Stalinovo, neboť naučí-li se ženy žít podle tohoto učení, dají nejkrásnější dar generalissimu Stalinovi." V časopise byly otiskovány "odposlechnuté" nadšené komentáře žen, které se jich v předvánočním čase zúčastnily..."Já už byla na osmé stalinské besedě. Nikam večer po práci nechodívám, ale jak je beseda, nikdo mne neudrží..." S nadšenými články publikovanými ve Vlastě však příliš nekoresponduje hlášení z některých obcí, kde na besedy nikdo nepřišel.


Ulice, významné budovy, mosty, výlohy obchodů, školy i továrny nekrášlila vánoční výzdoba, ale hesla (byl vydán jejich oficiální seznam - např. "Sláva Stalinovi - osvoboditeli našich národů", nebo "Ať žije J.V.Stalin - moudrý učitel a největší přítel našeho lidu!")

"Stalinské výstavky" měly být instalované ve všech závodech nad pět set zaměstnanců, ve školách, kasárnách a také na nádražích. Doplňovat je měly Stalinovy spisy a jeho busta. Všechny veřejné knihovny byly vyzvány k odběru Stalinových spisů, což 96 procent z nich učinilo. Vydána byla také série pohlednic, známky a pamětní stříbrné medaile se Stalinem. Na počest sovětského diktátora byla po něm pojmenována též celá řada náměstí, ulic, škol a továren.

Ministerstvo školství vydalo speciální výnos, podle kterého se do oslav měli zapojit také učitelé, žáci a jejich rodiče. Zároveň na všechny typy škol rozeslalo brožuru s instrukcemi, jak mají oslavy vypadat. Obsahovala pokyny dokonce i pro učitele mateřských škol. V předvánočním čas se měly věnovat diskusím o sovětské předškolní výchově a stěny ve školkách vyzdobit nástěnkami o sovětské péči o dítě. Rodiče měli vyslechnout přednášku o Makarenkových výchovných metodách.

Všechna divadla dostala příkaz mít na repertoáru hry sovětských autorů, kina měla promítat především sovětské filmy, které měli navštěvovat žáci v rámci představení pro školy. Vysoké školy měly otevřít své brány veřejnosti a nabídnout přednášky o "Stalinově učení a velkých sovětských vědcích."  Žáci a studenti psali Stalinovi gratulace a vyráběli mu dary.

Zdravici "geniálnímu vůdci, velikému Stalinovi" posílali samozřejmě i dospělí. Podepisovala se v továrnách, obchodech, ve školách. Cílem bylo, aby byla podepsána masově, proto bylo vytvořeno 130 tisíc dvojic, které se zdravicí za občany chodily. Podle hlášení ji v českých zemích údajně podepsalo 8 877 565 lidí. 

V souvislosti se Stalinovým výročím vyšlo přes dvacet publikací, z toho čtyři obrazové. Rovněž byla vydána gramofonová deska se Stalinovým projevem a Otakar Vávra natočil film Láska, který již svým názvem vyjadřoval údajný vztah československého lidu k sovětskému diktátorovi, či jak je ve filmu do úmoru opakováno - "ke Stááálinovi." 

Část obyvatelstva se oslav účastnila "dobrovolně povinně", někteří lidé je ignorovali. Ovšem značná část obyvatelstva mu své dary a gratulace zasílala zcela upřímně. V paměti lidí byly ještě živé vzpomínky na válku. Svou roli hrál i fakt, že v roce 1949 bylo ještě před velkými monstrprocesy. Stalinovy narozeniny se v Československu oficiálně slavily od roku 1945 až do konce jeho života, ale v roce 1949, protože šlo o kulaté výročí, nejbombastičtěji. Podle dnešních zjištění se J.V.Džugašvili, jak se Stalin jmenoval vlastním jménem, ve skutečnosti narodil 18. prosince 1878, což jen podtrhuje absurditu celého spektáklu. 

Z Čukotky přijel k nám zas milovaný děda Mráz
Další tradicí, která měla nahradit zrušené vánoční zvyklosti, a zejména jejich duchovní aspekt, bylo prosazování sovětské pohádkové postavy známé jako děda Mráz. Podle sovětského vzoru se též komunisté pokusili přesunout vánoční nadílku z 24. prosince na Nový rok. Vládnoucí režim se snažil tuto tradici zavést do českých domácností prostřednictvím závodních odborů, což nebylo příliš úspěšné.
Poprvé byla celostátní akce, jejímž vyvrcholením měl být příjezd sovětského dědy Mráze do Československa, zorganizována v roce 1951. Posvětil ji Ústřední výbor KSČ a organizoval Svaz československé-sovětského přátelství ve spolupráci s ministerstvem školství, Československým svazem mládeže a Pionýrem. Bylo rozhodnuto, že průběh celého putování dědy Mráze bude vysílán státním rozhlasem a že besídky s ním budou pořádány ve většině míst celé republiky.Proto byl stanoven pevný plán cesty, aby děti zbytečně nebyly zmatené. V každé školní třídě měla být vyvěšena mapa Sovětského svazu, aby na ní mohli malí školáci cestu dědy Mráze do Československa den po dni sledovat. O tom, kde se momentálně děda Mráz nachází, měl během prosince informovat, za pomoci pedagogů, zejména Československý rozhlas. Děti se tak postupně dozvěděly, že děda Mráz vyjel z Čukotky na vrtulových sáních, pak přesedlal na letadlo a prvním místem, kde přistál, bylo město mládeže Komsomolsk. Odtud cesta dědy Mráze pokračovala do Burjatské autonomní republiky, pak děda Mráz přesedlal na expres Transibiřské magistrály a ve vlaku pohovořil se sovětskými lidmi, hrdými na svou zemi a vládu. Z Novosibirsku zamířil tryskovým letadlem za pionýry do Karagandy. Pak se octl v poušti Karakum... do Stalinovy rodné Gruzie zavítal děda Mráz v den generalissimových narozenin, tedy 21. prosince. Odtud vedla cesta dědy Mráze do Stalingradu, pak zamířil na stavby komunismu na Volze a Donu a poté již do Moskvy, poklonit se nabalzamovanému Leninovi a v divadle zhlédnout adaptaci jednoho z předních děl poválečného sovětského socialistického realismu - Fadějevovy Mladé gardy. Poslední zastávkou před překročením hranice byl Kyjev, kde si děda Mráza prohlédl muzeum partyzánských bojů. Odtud s dary od sovětských pionýrů zamířil do Čierne pri Čope a dále na naše území, kde měl být uvítán československou mládeží. Vyvrcholením "nového pojetí oslav", jak doslova stojí v instruktážním materiálu, pak mělo představovat setkání dědy Mráze s pražskými dětmi v karlínském Domě pionýrů.

Obdobně probíhala akce "Děda Mráz" i v následujícím roce. Sovětského staříka tehdy na Staroměstské radnici přivítal dokonce pražský primátor Václav Vacek, jenž byl ještě před rokem členem Výboru akce "Vánoční strom republiky."

V roce 1952 se vedoucím představitelům KSČ již zdálo, že definitivně uzrála doba na vymazání postavy Ježíška z koloritu vánočních oslav. Tuto změnu se pokusil obyvatelstvu vysvětlit na Štědrý den roku 1952 v dnes již legendárním rozhlasovém projevu sám předseda vlády Antonín Zápotocký: "Chtěl bych dnes ve svém vánočním projevu promluvit k těm, kteří se o Štědrém večeru nejvíce shromažďují kolem vánočních stromků - k našim dětem a mládeži. Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Září dále vánoční stromky, čekají dárky, ale mizí už jesličky, které dříve bývaly nezbytným doprovodem vánočních svátků... Malý Ježíšek, ležící v chlévě na slámě, vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl narodit a bydlet ve chlévě Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti? Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní. Proto takové v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam i rodily. Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný. Je pěkně oblečený, v beranici a kožichu. Nazí a otrhaní nechodí již dnes také naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od Východu a na cestu mu září také hvězdy. Nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky. Čím více je těchto zářivých hvězdiček, tím radostnější budou naše svátky, které se stávají svátkem radostné oslavy splnění úkolů celoroční naší práce. Čím důsledněji je tato práce vykonávána a úkoly plněny, tím větší nadílkou je příjezd dědy Mráze provázen...."

Přes veškerou propagandistickou snahu se však zdá, že první dva ročníky akce "Děda Mráz" v Československu příliš úspěšné nebyly. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se změnami v pojetí této akce počátkem prosince 1953 zabýval sám Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Každopádně sovětská tradice v Československu příliš nezakořenila, a tak se vedení KSČ rozhodlo vytvořit jakousi jeho "českou variantu", vycházející z poetiky Josefa Lady:"...celá akce je rozdělena na dvě části. I. část: Putování sovětského dědy Mráze ze Sovětského Svazu k našim dětem. II. část: Nadílka československého dědy Mráze našim dětem. Sovětský děda Mráz bude představitel hojnosti a štědrosti a bude symbolicky vyjadřovat bratrskou a nezištnou pomoc Sovětského svazu našemu lidu. Bude mluvit pouze rusky a jeho oblečení bude odpovídat sovětskému pojetí dědy Mráze. (Představitel sovětského dědy Mráze bude zajištěn centrálně.) Československý děda Mráz bude postava ryze národní (ladovský typ), bude mluvit pouze česky a ve svém uvítacím proslovu vyjádří vděčnost a lásku Sovětskému vazu a předá pozdravy našich dětí dětem sovětským..."

Ani tato inovace, kterou lze vykládat též jako pokus o určitou "kulturní emancipaci", nevedla k jednoznačnému vítězství dědy Mráze na Ježíškem. Dokonce ani v rodinách komunistických funkcionářů nebyl absolutně přijat sovětský model slavení Vánoc. Přestože děda Mráz vytrvale zajížděl do Československa ještě počátkem šedesátých let, nezdomácněl zde. Děti dál vyhlížely Mikuláše, anděly a čerty, psaly svá přání Ježíškovi a doma u stromečku zněly koledy. 

Zdroj: Petr a Pavlína Kourovi - České Vánoce

Vánoční svátky, jak je neznáme - Vánoce prvorepublikové
Válečné Vánoce, vánoční svátky v protektorátu v letech 1939 - 1944
Poválečné Vánoce roku 1945 byly ve znamení svobody i nouze  
Vánoce v padesátých letech popíraly Ježíška i Mikuláše 
Vánoce šedesátých let - doba tání, dostatku potravin a povoleného Ježíška 

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem


Fotogalerie na bydlet.cz, nejlépe hodnocené fotografie

Články Tipy a triky