Martina Průšová: Z anorexie mě vyléčila láska k činkám!



Dobrý den, Marti, děkujeme, že jste si udělala čas na rozhovor s námi. Cítit se dobře ve svém těle – v dnešní době téměř nedosažitelná věc. Proto se zeptám: Jak se dnes cítíte ve svém těle a na své váze?

Dobrý den, já bych v první řadě chtěla moc poděkovat za pozvání na rozhovor, velice si toho vážím. S čistým svědomím můžu říct, že jsem letos konečně došla do fáze, kdy jsem se sebou maximálně spokojená a váhu momentálně neřeším, spíše se zaměřuji na to, jak se cítím ve svém těle, jelikož váha může být mnohdy dost zkreslující údaj. Ale dlouho mi trvalo, než jsem našla skutečnou rovnováhu.

Prozradila jste, že úplně vždy u Vás vše ok nebylo – v návaznosti na naše předchozí rozhovory jste se svěřila, že máte za sebou boj s mentální anorexií. Můžete nám popsat, kdy to bylo a co tuhle nemoc u Vás spustilo?

Ano, bohužel jsem v dospívání měla mentální anorexii – začalo to, když mi bylo asi 13 a dá se říct, že tak trochu nevinně. Byla jsem vždy takové to silnější vesnické dítě, která rádo jedlo. V tu dobu byly trendy hubené modelky, s mamkou jsme sledovaly v televizi soutěže krásy jako například MISS ČR a já vždy mamce říkala, že bych chtěla být také MISS. A mamka mi vždy říkala, že jsem malá a že hodně jím a že ony jsou hubené. V tu chvíli jsme to neřešila a jedla si své oblíbené nezdravé věci klidně dál a cítila jsem se ve svém těle v pohodě.

Pak jsem onemocněla ošklivou hnisavou angínou, kdy jsem nemohla 14 dní nic jíst a zhubla jsem asi 8 kg a mamka mi řekla, ať si to hlavně udržím, že takhle mi to sluší a začalo mi to říkat i okolí, ale mamka nejvíc. Mamka vždy jedla špatně, neustále řešila, že potřebuje zhubnout a neustále řešila to jak vypadá atd..

No a už to jelo. Já si řekla, že dokážu víc a pak nastal ten šílený kolotoč, kdy mě anorexie doslova posedla a nešlo to zastavit - zhubla jsem na váhu 32 kg a to už mě pak hospitalizovali.

„Anorektička = vychrtlá holka, která nejí“ – taková je představa běžné populace o této nemoci. Mentální anorexie je ale především psychická nemoc, která značí narušený vztah k jídlu, často i přes relativně „normální váhu“.  Jak se dá vůbec zjistit, zda člověk jenom „nejí“, protože „nemá chuť“ a kdy už jde o anorexii? Kdy jste si Vy sama uvědomila, že máte problém?

Bohužel spousta lidí si myslí, že anorektička je vyhublá holka, která nejí. Ale tak to není. Holka s anorexií může jíst, ale veškeré jídlo, které sní, vykompenzuje pohybem a ani není nikde dané, že musí být extrémně vyhublá.

Já si problém dlouho neuvědomovala a když mi okolí říkalo, že mám problém, tak jsem se s nimi hádala a myslela jsem si, že mi závidí, že jsem zhubla. V tu dobu jsem se s rodiči kvůli anorexii hádala dennodenně a bylo to psychicky hodně náročné období. Pro mě bylo typické, že jsem nejedla, když jsem si dala ¼ jablka, tak jsem pak do noci běhala v našem baráku po schodech, dělala jsem každých 5 minut 10 dřepů, denně jsem dělala 500 lehů sedů a podobně. Schovávala jsem jídlo, i když jsme jedli všichni společně u stolu a nikdo to na mě nepoznal. Doteď nechápu, jak jsem to mohla dělat, byla jsem jak zlodějka, jen s tím rozdílem, že jsem schovávala jídlo, aniž by to někdo poznal.

V době anorexie jsem byla posedlá přípravou a vařením jídla pro ostatní, aniž bych to jedla. Také jsem měla potřebu neustále kupovat potraviny, chodit do obchodů s potravinami, mluvit o jídle, říkat ostatním, kolik jsem toho snědla. Což je pro anorexii typický rys.

Nebo si vzpomínám, že jsem snědla 1 piškot a šla jsem se zvážit, kontrolovala jsem se v zrcadle, zda je to vidět na břiše.

Připadala jsem si prostě extrémně tlustá, i když jsem při výšce 160 cm vážila 35 kg.

Umí podle Vás naši lékaři PPP rozpoznat, umí pacientkám rozumět a léčit je (jinak než výkrmem a hospitalizací)?

Já osobně mám s hospitalizací šílenou zkušenost a po několika měsících jsem donutila mamku, aby podepsala revers. Protože jsem věděla, že jestli tam ještě týden budu, tak to nedám. Byla jsem v psychiatrické léčebně v Praze v Motole - to, co se tam tenkrát dělo a prý ještě děje, bylo něco otřesného. Představte si, že Vás jako holku s PPP zavřou do místnosti s mřížemi, zabaví Vám téměř všechno, co si přinesete, návštěvy a telefony jsou za “odměnu” (když naberete váhu). Od ráno do večera do vás cpou hory nezdravého jídla, které tělu absolutně nic nedají, je vám zle, máte nulový pohyb, po jídle musíte ležet, kontroluje vás sestra a když se pohnete, máte průšvih a jste bez telefonátu rodině…

Empatie nulová, porozumění žádné. Na chodbě, v koupelně nebo v jídelně se setkáváte se schizofreničkami, která na vás křičí, že jsou všude pavouci, nebo že mají nůž a zabijou Vás... To se tam tenkrát dělo a od holek, které mi píšou se to prý ještě děje. Jinak chodí to tam tak, že jakmile docílíte nějaké váhy, tak vás pustí a velké procento holek je tam za pár měsíců zase.

Moje mamka mi podepsala tenkrát revers a bylo jí řečeno, že tam jsme za pár týdnů znovu, ale já věděla, že tam už nikdy, že to je to poslední, co dopustím. Po 4 měsících v Motole jsem byla vyděšená, zmatená, měla jsem oteklé nafouklé břicho tvrdé jako balvan z těch hor nezdravého jídla – a hlavní, co vím, tak jsem nebyla ani z 1% vyléčená.

Po návratu domů jsme s mamkou vyhledali psychiatrickou ambulanci, kam jsem chodila, ale doktorka mě vždy jen zvážila a nic moc neřešila. Ale musím říct, že aspoň byla empatická a snažila se mi aspoň trochu porozumět.

A jak jste na tom tedy nyní - cítíte se z PPP zcela vyléčená, pokud to vůbec jde? Je pro Vás jídlo noční můrou nebo radostí? Máte ještě někdy třeba tendence záměrně hladovět a podobně?

Asi každá holka, která si PPP prošla, nebude na 100% tvrdit, že je vyléčená, ale můžu říct, že jsem si našla v jídle balanc a mám k němu zdravý vztah – i když jsem se v tom dlouho plácala a měla tendence k PPP sklouzávat. Ale když nad anorexií jednou zvítězíte, tak už ji zpět v životě nechcete a tím pádem to nedopustíte.

Víme o Vás, že děláte úžasně prospěšnou věc – sama pomáháte dívkám po PPP ve spolupráci se společností Anabell. Můžete nám tento „projekt“ více přiblížit?

Zde bych to upřesnila. Jsem koučkou v týmu Strong Beauty, kde dívkám a ženám pomáháme najít balanc jak v jídle, tak v tréninku. Pomáháme jim s dosahováním cílů a to může být redukce, nabírání, udržování, přechod na veganství, naučit se zdravě jíst atd... Koučink máme věkově omezený, takže když k nám má důvěru mladá holčina, vždy je důležitý souhlas a komunikace s někým z rodiny. Když k nám přijde mladá slečna, která má problémy s PPP a není ani plnoletá, tak komunikujeme především s její rodinou a odkazujeme je na centrum Anabell, kde mají nutriční oddělení a jsou specializovány na PPP

S centrem Anabell náš tým Strong Beauty spolupracuje na té bázi, že máme svůj merch a část výdělku z merche dáváme právě na nutriční oddělení Anabell.

Centrum Anabell má tři kontaktní centra - Praha, Brno a OstravaV centru Anabell pracují zkušení sociální pracovníci, psychologové se vzděláním v oblasti PPPPřistupují ke každému individuálně, poradenství je zdarma, je tam důvěra a mlčenlivost a respektují anonymitu. Poradenství mají pro dívky nebo i kluky od 12 let. A mají i nutriční oddělení, které je velice důležité - právě v nemocnicích tohle bohužel není.

Během posledních let jste potkala celou řadu dívek a žen. Je to asi dost citlivá otázka, ale víte o někom, kdo na anorexii zemřel – komu zkrátka nebylo pomoci? Případně máte za sebou setkání s nějakou dívkou s PPP, které s Vámi opravdu „zamávalo“?

Jsem moc ráda, že neznám nikoho, kdo by kvůli anorexii zemřel, ale věřím, že se to děje.

Díky své práci koučky se setkávám s dívkami, které mají PPP a to především záchvatovité přejídání nebo emoční jedení. A moc s nimi soucítím, protože právě záchvatovitým přejídáním jsem trpěla v době, kdy jsem závodila v bikini fitness. Tehdy jsem si to omlouvala jsem si tím, že mám prostě “cheat day“, ale zpětně si uvědomuji, že to bylo dost rozjeté záchvatovité přejídání.

Takže když mám klientku, která mi popisuje své záchvaty a pocity, tak jí dokážu porozumět a vžít se do její situace. Vyslechnout ji, poradit a tím, že jsem si to prožila, tak ji umím i navést na tu správnou cestu a společně bojujeme. Vždycky mám slzy v očích, když mi napíší, že pak zvládly bez přejezení týden, dva týdny, měsíc...

Z Instagramu má člověk pocit, že nějakou poruchou příjmu potravy trpí každá druhá slečna. Je to podle Vás opravdu tak? Máte v okolí hodně kamarádek nebo známých, které se s tímto potýkají? Dokážete poznat anorexii i u cizího člověka?

Ano, vnímám to také tak, ale to je díky tomu, že se o tom mluví a není to tabu. 16 let zpátky, když jsem trpěla anorexií já, to byla ostuda, tabu, měla jsem pocit, že o tom nesmím nikde mluvit, že se za to mám stydět…

A až po několika letech jsem s tím šla na povrch, protože jsme věděla, že tím mohu podpořit ostatní dívky a ženy. Chtěla jsem, aby ostatní věděli, že se s tím dá bojovat a mohou zvítězit.

Myslím si, že když jsem s někým v bližším kontaktu, tak jsem schopna PPP poznat. Poznám to i na IG u holčin, které sleduji – často se k tomu pak třeba po nějaké době přiznaly. Takže řekla bych, že ano.

U svých klientek se setkávám spíše se záchvatovitým nebo emočním přejídáním. Ale dost holčin mi píše na IG i právě s anorexií.

Je podle Vás velkým spouštěčem PPP právě Instagram a obecně sociální sítě? Máte pocit, že problém zhoršují a vystavují mladé slečny nadměrnému tlaku – nebo je naopak dobře, že problém zviditelňují a medializují?

Tohle je náročné zodpovědět a asi si na to netroufnu. Samozřejmě Instagram a sociální sítě mohou být toxické, vždy ale záleží na tom, jaký obsah konzumujeme. Určitě je dobře, že se o tom mluví, protože díky tomu holky trpící PPP vědí, že na to nejsou samy a nebojí se vyhledat pomoc. Na druhou stranu, když je někdo náchylný k tomu, že se srovnává s vysekanými holkami, tak to může být problém.

Co byste poradila všem slečnám, které nyní trpí jako Vy kdysi - co Vám zabralo v léčbě, pomohlo překonat strach z jídla nebo určitých potravin?

Určitě se můžete z PPP dostat a žít plnohodnotný život - důležité je, si ten problém připustit a klidně i s pomocí terapeuta ho pojmenovat. Nebojte se o tom mluvit, svěřit se kamarádce, partnerovi, rodině, prostě komukoliv, ke komu máte blízko. A nebojte se navštívit odborníka.

Mě vyléčila láska k činkám a to říkám všem :). Věděla jsem, že abych mohla zvedat těžší váhy, musím pořádně jíst a přestat dělat blbosti.

Jídlo pro mě bylo velkým strašákem a právě díky tomu, že jsem chtěla cvičit, mít nějaké svaly, tak jsem věděla že musím jíst a pomalu jsem začala zařazovat potraviny, kterých jsme se bála, jako ovoce, pečivo, maso…

Jídlo je prostě palivo a potřebujeme ho pro běžné fungování. Bez pořádného a plnohodnotného jídla nebudeme mít dobrou náladu, energii, hezkou pleť, zdravé vlasy, pevné nehty.

Nemohu se také nezeptat na milovaná oříšková másla. Jak moc ovlivňují život někoho s PPP? Zachraňují Vás nebo naopak vyvolávají obavu z nadměrného příjmu tuků a kalorií?

Vaše oříšková másla jsou top a musím je opět pochválit, díky čistému složení jsou pro mě super. Právě když jsem bojovala s přejídáním, tak mi to způsobovala ochucená a slazená másla nebo másla s proteinem atd. Ale sníst 500 g čistého másla prostě nejde, aspoň já si to nedokážu představit. Když jsem v záchvatu jezení snědla ochucené máslo a pak už jsem měla jen čisté a chtěla ho sníst - protože jsem prostě jedla do té doby, než jsem se pozvracela!!! - tak jsem se tím čistým máslem dusila. Takže za mě jsou čistá másla top!

A i u svých klientek se setkávám s tím, že právě ta ochucená másla a proteinová másla jim to přejídání způsobují a když je vyměníme za čistá, tak jim stačí lžička a nemají potřebu sníst celou sklenici.

Ale u někoho, kdo má strach z tuků, tak určitě můžou másla vyvolávat obavu.

Oříšková másla jsou každopádně fenoménem zdravé výživy, proto nás moc těší, že jste si oblíbila právě ta naše. Prozradíte, která máte nejraději a na co vše je ve své kuchyni používáte?

Miluji od vás asi všechny, ale nejvíc máslíčko z para oříšků, které je top! Ale mandle + perníček, kešu + káva a vanilkový rohlíček jsou také topky :). Používám je nejčastěji na své oblíbené ranní kašičky, na domácí vafle a také nesmí chybět na mé oblíbené cizrnové placce, kterou dost často snídám.

Jídlo je jedna věc, psychická pohoda věc druhá. Při anorexii hodně trpí právě psychika, sebevědomí a vztahy. Dokážete říct, jestli Vám PPP nějak poškodila psychiku – cítila jste se např. méněcenná, uzavřenější, horší než ostatní? Je nějaká cesta, jak z tohoto ven?

V době krátce po anorexii jsem se necítila psychicky ok, styděla jsem se za to a bála jsem se, aby se to spolužáci na gymplu nedozvěděli. Ale bylo to hodně tím, že tenkrát to bylo tabu a bylo to bráno jako něco, za co by se měl člověk stydět, nebo aspoň mě to tak přišlo. Možná to bylo tím, že jsem bydlela na malé vesnici, mamka se bála, aby se to nerozkřiklo a pořád jsem byla pod takovým tlakem, abych o tom moc nemluvila. Postupně jsem si ale říkala proč? Je to něco, čím jsem si prošla, bojovala jsem, zvítězila a můžu být na sebe pyšná, že jsem boj s anorexií zvládla. Postupně jsem se začala otevírat a mluvit o tom a najednou mi psaly holky, že jsou rády, že o tom mluvím, že jim to dává naději, že to také zvládnou a já je mohla podpořit, motivovat a dodnes mi chodí od holek zprávy a svěřují se mi a je to úžasné a já všem fandím.

Díky tomu, co jsem prožila, jsem teď tam, kde jsem a jsem za to neskutečně šťastná, protože, kdyby se to nestalo, tak bych s největší pravděpodobností nedělala to, co miluji a to je být koučkou v týmu Strong Beauty.

Každá zkušenost nás transformuje a utváří a nikdy bychom se neměli stydět za to, co se nám stalo, nebo za to, co jsme prožili :)

Závěrem: Je ještě něco, co byste chtěla vzkázat našim čtenářům a zákazníkům, resp. hlavně zákaznicím???

Určitě bych ráda vzkázala všem, kdo si prochází jakoukoliv PPP, ať se někomu blízkému svěří, ať na to nejsou sami, ať bojují, protože to vítězství za to stojí!!!

Také bych ráda zdůraznila, aby lidi nekomentovali vzhled někoho druhého, protože to může ublížit nejvíc, nikdy nevíte, čím si ten dotyčný nebo ta dotyčná prochází. Vůbec nejhorší jsou samozřejmě poznámky typu: “Tobě to teď sluší, jak jsi přibrala”. “Jé ty jsi zhubla, teď ti to sluší”. “Nepřibrala jsi trochu”?  “Konečně máš ženské tvary”.

Takové věty opravdu ubližují, a i když jsem říkala, že mám v jídle balanc a jsem spokojená sama se sebou, tak mě tyto narážky vždy trochu znejistí a nějakou dobu to mám pak v hlavě.

A samozřejmě - kupujte máslíčka od Nutspread, protože mají boží čisté složení a chuťově jsou top! :)))

Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil a zdraví :)

Nutspread.cz

Český výrobce 100% ořechových másel. Bez přidaného cukru, lepku nebo palmového oleje, pečlivě vybráno jenom z těch nejlepších ingrediencí. Široký sortiment, vynikající chuť i konzistence. S nízkým obsahem sacharidů a nízkým glykemickým indexem zasytí na dlouhou dobu a nerozkolísají hladinu krevního cukru. Zato obsahují velké množství hořčíku, zinku i železa, minerály a zdravé tuky.

Přesvědčte se sami, že i zdravé věci mohou skvěle chutnat.

Více informaci na: www.nutspread.cz



Názory na článek
Na dané téma nejsou žádné názory.

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem

Social icons
Hodnocení článku

Fotogalerie na bydlet.cz, nejlépe hodnocené fotografie



Články Tipy a triky