Spojovací materiály napříč dějinami

Nýty, šrouby, vruty, matice, hřebíky, hmoždinky, kotvy, podložky, svorníky, kolíky, zděře, závitové tyče a lepidla – to všechno je spojovací materiál. V dnešní době samozřejmost, kterou má každý z nás doma. Ale ne vždy tomu tak bylo. Přečtěte si něco málo o historii spojování materiálů.

První složené nástroje

K prvnímu spojení různorodých materiálů v jeden nástroj pravděpodobně došlo ve starší době kamenné, resp. v mladém paleolitu (od přibližně 50 000 do 10 000 př. n. l.). Jednalo se o takzvanou čepelovou techniku. Ostrý pazourek, tedy kámen s ostrými lomy, se připevnil k dřevěnému nebo kostěnému topůrku. Archeologické nálezy odhalily způsob připojení – topůrko se naštíplo, do vzniklé štěrbiny se zasadil pazourek a obě části se k sobě zafixovaly lýkem.

Poprvé s kovem

V době bronzové (přibližně 3 500 př. n. l.) se začalo experimentovat s kovy. Oblíbená byla měď, cín a jejich slitina – bronz. Kov sloužil k výrobě náboženských a ozdobných předmětů, ke zhotovování zbraní, byl využíván ve stavebnictví a v běžném životě. Promyšlenější zbraně, stejně jako stavby nebo nábytek byly propojené nýty a hřeby.

Lepidla

Pro spojování se využívaly také hmoty, které po zaschnutí držely různé materiály pohromadě. Například staří Egypťané zalepovali kanopy (nádoby na vnitřnosti vyjmuté z těla při mumifikaci) směsí medu a vaječného bílku. Ve středověku se používal klih, který se vařil z kůží a kostí zvířat.

Dnešní spojovací materiál

V současnosti známe velké množství speciálních pomůcek, díky kterým si snadno sestavíme nábytek, různé dekorace a přiděláme na zeď například zrcadlo. Podívejte se na všechny vychytávky mezi spojovacím materiálem a sestavte si třeba domácí kutilskou KPZ.