Co nás Francie naučila o jaderné energii. A proč se to Evropa potřebuje znovu naučit

Na první pohled to vypadá skoro neuvěřitelně: Francie, země stávek, byrokracie a romantické lenosti, dokázala mezi lety 1970 a 1990 postavit 40 jaderných reaktorů. Dnes je z ní největší vývozce elektřiny v Evropě, 70 % její elektřiny pochází z jádra, a domácnosti mají stabilní, levný a nízkouhlíkový zdroj energie.

Jak se to stalo? A proč to dnes vypadá jako scifi?

Dnes se Evropa opět probouzí z dekády jaderné letargie. Německo si své poslední reaktory rozhodlo odpojit, aby „vedlo příkladem“, a zůstalo závislé na uhlí, plynu a riziku Dunkelflaute (když nefouká a nesvítí). Mezitím stoupají ceny elektřiny, průmysl se stěhuje, a všichni mluví o „energetické suverenitě“. Macron chce stavět nové reaktory. Polsko má první na papíře. Finsko, které bylo vždy jaderný disident severu, konečně dostavělo Olkiluoto 3. Češi chtějí Dukovany 2, možná i 3–4.

Ale když se podíváme, jak dnes stavba reaktorů probíhá, viz Flamanville-3 (o 12 let později, o 11 miliard dráž) nebo britský Hinkley Point C, máme skoro pocit, že jaderná energie je jakýsi zakázaný rituál: věc, kterou naši předci uměli, ale my už zapomněli.

Jenže Francie nám ukazuje, že to jde. Pokud máme kuráž, disciplínu a trochu toho élanu technocratique.

Francie v 60. letech nebyla žádný jaderný šampion. Byla rozdělená mezi vojenské ambice (CEA) a energetické potřeby (EDF), dělala špatná rozhodnutí (plynem chlazené reaktory na přírodní uran), a celý program působil jako chaotický socialismus s francouzským akcentem.

Změna přišla paradoxně díky importu, konkrétně americké technologii PWR od Westinghousu. EDF uznala, že lepší než být „atomově suverénní a neefektivní“, je stavět reaktory, které fungují. A pak to přišlo: v roce 1973 ropný šok, ropy nedostatek, ceny stoupají, Francie importuje 70 % energie. A vláda spustí Plan Messmer.

Během 15 let vyrostlo 40 reaktorů. Standardizovaně, v sériích, na připravených lokalitách, s podporou místních komunit, které měly ze stavby přímý ekonomický profit. A co víc: bez masivního odporu veřejnosti. V zemi, která vynalezla revoluci a kult demonstrace. Standardizace,

Jak? 5 věcí, které Francie udělala chytřeji než my dnes.
1) standardizace, standardizace. Všechny reaktory měly stejný design. Vyráběly se jako auta na pásu. Žádné „každý projekt je unikát“, ale modularita a rutina. Dodavatelský řetězec věděl, co staví. Inženýři nemuseli pokaždé znovu kreslit stejný parní generátor. Výsledkem: nízké náklady, rychlá výstavba (v průměru 6 let), a minimum překvapení. 

2) Centralizované schvalování a silný stát. V USA se každý reaktor stavěl jako právní bitva. Ve Francii rozhodoval stát a státní firmy. Parlament do toho nemluvil, environmentální posudky se dělaly až po stavbě. Zní to autoritářsky? Možná. Ale fungovalo to.

3) Místní benefity → minimální odpor. Obce jako Avoine nebo Chooz se změnily v bohaté kapsy prosperity. Díky daním z průmyslového majetku měly nové školy, sportovní haly, nižší daně, někdy i bezplatný internet. Starostové lobovali za reaktory. Ne proti nim. Podívejte se, jak u nás funguje rozpočtové určení daní (RUD) a pochopíte, proč u nás obce nechtějí investice na svém území. Současný RUD demotivuje k investicím!

4) Politická kontinuita. Žádné zmatky „stavíme → nestavíme → referendum → znovu začínáme“. Plán Messmer přežil změny vlád. Když technokraté navrhli řešení, politici ho podpořili. Odbory byly pro, protože pracovní místa. Komunisté jadernou energii považovali za pokrok, ne za hrozbu. Ekologismus jako ideologie přišel až později.

5) Dlouhodobé plánování. EDF měla plán na 20 let. Věděla, kde se bude stavět. Výrobci věděli, co dodat. Žádné „rychle tady něco postavme, protože Německo zavřelo plynovody“.

Proč jsme to pak přestali dělat? Jednoduše: po 90. letech jsme ztratili kontinuitu. EDF a Framatome „zapomněly“ stavět reaktory. Lidi odešli do penze, dodavatelé přešli na jiné trhy, regulace se zpřísnila, a nové projekty, jako Flamanville-3, narazily na realitu světa, kde už nikdo neumí to, co dřív. Je to jako kdybyste chtěli znovu postavit Concorde, ale inženýři mezitím přešli na návrh jízdních kol.

Co z toho plyne dnes? Evropa dnes čelí dvojímu tlaku: klimatickému závazku a geopolitické závislosti. Slunce a vítr jsou fajn, ale potřebujeme stabilní, bezuhlíkový základ. A pokud nechceme být rukojmí Putina, saúdskoarabského investičního fondu nebo globální volatility plynu, potřebujeme jádro.

Ale nestačí říct „postavíme“. Musíme mít instituce, knowhow, dodavatelský řetězec a politickou vůli. Francie nám ukazuje, že když se tyto věci spojí, výsledek není utopie – ale pragmatický triumf. 

Může to Evropa zopakovat? Ano. Ale ne tím, že zopakujeme chyby Flamanville nebo Hinkley Point. Musíme: Znovu industrializovat jaderný sektor: lidmi i továrnami. Mít jednu jasnou autoritu: nikoliv 9 ministerstev a 14 povolovacích řízení. Stavět v sériích: jeden reaktor ročně, ne jeden za 20 let. Dát obcím skutečné výhody: daňové, infrastrukturní, sociální. Přestat předstírat, že veřejné mínění je všemocné. A místo toho ho formovat skrze výsledky.

Francie dnes plánuje šest nových reaktorů a zkoumá malé modulární reaktory. Válka na Ukrajině, ceny energií, AI datacentra i zelené cíle – to všechno vytváří novou politickou vůli. A znovu se ukazuje, že jaderná energie není jen otázka fyziky, ale především otázka politické odvahy a organizační racionality.

Tak si dejme pozor, ať to nepokazíme znovu. Protože postavit reaktor není magie. Je to projekt. A projekty se dají řídit – když víme, co děláme. Jádro není jen technický problém, ale především organizační. Jestli chceme dekarbonizaci a suverenitu, musíme se znovu stát „jadernými Francouzi“. 

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny