Banky v Česku začaly kvůli Íránu „skokově a neplánovaně“ zdražovat hypotéky. Investoři totiž kvůli hrozbě vleklé války v Perském zálivu prchají k hotovosti, k dolaru či k hliníku, ne k dluhopisům

Zdroj: Kurzy.cz/hypoteky

Borkovec krok banky vysvětluje prudkým růstem sazeb takzvaných úrokových swapů, jenž nastal v důsledku války v Íránu. Jak říká, tyto swapy „určují do velké míry cenu peněz pro banky a jejich úvěry“. Dává za příklad tříleté korunové swapy úrokových měr, které těsně před úderem na Írán vykazovaly sazbu 3,4 %, leč během jednoho týdne se podle něj dostaly na úroveň 4,14 %. Včera podle dat agentury Bloomberg uzavřely už dokonce na sazbě 4,22 %. A během dnešního obchodování už překračují úroveň 4,3 % (viz graf Bloombergu níže: modrá křivka).

Včerejší uzavírací hodnota tříletého korunového swapu byla nejvyšší od první poloviny června 2024. V červnu před dvěma lety přitom průměrná realizovaná úroková sazba nových hypoték bez refinancování činila dle Hypomonitoru České bankovní asociace 5,05 %, načež pak v červenci stoupla na 5,07 %. Tato sazba podle dnes zveřejněných nejnovějších údajů Hypomonitoru činila letos v únoru 4,46 %, když klesla z lednových 4,48 %.

Válka v Íránu, jež začala poslední únorový den, tedy tuzemské banky uvedla do situace, kdy jim cena peněz pro úvěry stoupla na takovou úroveň, jíž podle jejich vlastní praxe uplynulých let odpovídá o zhruba 0,6 procentního bodu vyšší průměrná sazba nových hypoték. Některé z nich, jako třeba zmíněná Partners Banka, se těmto novým okolnostem tedy již přizpůsobují.

Pohyb sazeb úrokových swapů v koruně je poměrně těsně svázán s pohybem výnosů vládních dluhopisů ČR. Od propuknutí války v Íránu jej dokonce prakticky úplně kopíruje, jak zachycuje opět graf Bloombergu níže.

Růst výnosů vládních dluhopisů nastává v souvislostí s válkou v Perském zálivu obecněji, netýká se rozhodně jen dluhopisů vlády české. Růst výnosů dluhopisů zemí tradičně považovaných za „bezpečné přístavy“, jako jsou USA či Německo, představuje poměrně nečekanou reakci trhů. Zpravidla totiž dochází k tomu, že dluhopisy vyspělých zemí fungují v čase krize právě jako „bezpečný přístav“, tedy jejich výnosy klesají, takže jejich cena naopak roste. Nyní však dochází k růstu výnosů, neboť se mezinárodní investoři obávají stagflačního scénáře. Stagflace představuje nepříjemnou kombinaci ekonomického útlumu navíc ještě doprovázeného inflací.

Hrozba stagflace je klíčovým důvodem, proč dluhopisy nyní nefungují jako „bezpečný přístav“. Vyhlídka celosvětově vyšší inflace, způsobené například mohutným zdražením ropy či zemního plynu v důsledku uzavření Hormuzského průlivu, nutí investory a věřitele žádat vyšší úrok – či vyšší výnos – právě i na dluhopisech nebo swapech, aby se tak proti inflačnímu riziku uspokojivě zajistili.

Výnos dluhopisu je podílem jeho fixního kuponu (tedy pevně stanovené úrokové platby, kterou hradí dlužník věřiteli, držiteli dluhopisu) a jeho tržní ceny. Pokud má výnos dluhopisu pokrýt budoucí vyšší inflaci, musí tedy narůst, musí tím pádem při zafixovaném čitateli daného podílu nutně klesnout jmenovatel, čili cena.

Pokles ceny vládních dluhopisů je v současnosti bolehlavem pro investory, kteří sázejí na tradiční rozložení portfolia 60/40, v němž má 40% zastoupení dluhopisů představovat právě pojistku pro časy krize. Portfolio 60/40 vychází z přesvědčení, že když klesají v těžkých časech akcie, dluhopisy naopak na ceně rostou, což tlumí nepříznivý dopad krize na portfolio. Jenže v době úderu na Írán jdou kvůli hrozbě stagflace – stagnace spjaté s inflací – na ceně dolů jak akcie (primárně kvůli hrozbě ekonomické stagnace až útlumu), tak dluhopisy (kvůli hrozbě vyšší inflace). Mezinárodní investoři proto hledají spásu nikoli v akciích, ani v dluhopisech, nýbrž v útěku k hotovosti, k americkému dolaru nebo k surovinám typu hliníku, na jehož světové produkci se Blízký východ podílí hned z desetiny.

Vyhlídku vyšší inflace pak zaceňují do sazeb swapů také právě swapové trhy, nejen ty dluhopisové. Od sazeb swapů následně banky tedy odvozují své sazby hypoteční, které tak nyní některé z nich už navyšují, aby tak právě rovněž čelily zvýšenému riziku stagflace.

Hypotéka představuje zadlužení a pro dlužníky, jak známo, je inflace výhodná. Snižuje reálnou výši dluhu. Pro banky coby věřitele příjemců hypoték je inflace naopak nevýhodná, jelikož snižuje reálnou hodnotu toho, co jí hypoteční dlužníci zase vrátí. Aby tuto nevýhodnost tlumily, přistupují některé banky už nyní ke zdražení hypoték. Pokud by se válka v Íránu a uzavírka Hormuzského průlivu protáhla, přistoupí ke zdražení hypoték ještě výraznějšímu, neboť riziko a možný neblahý dopad stagflačního scénáře se ještě umocní.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank