Proč jeden lék nepůsobí na každého stejně? Významnou roli hraje genetika

Stejný lék, stejná dávka, ale rozdílný výsledek. Zatímco jednomu pacientovi léčba zabere bez komplikací, u jiného může mít slabší účinek nebo vyvolat nepříjemné reakce. Jedním z důvodů mohou být genetické odlišnosti, které ovlivňují, jak organismus léky vstřebává, odbourává a jak na ně celkově reaguje. Právě těmito rozdíly se zabývá farmakogenetika.

Lidé se od sebe neodlišují jen vzhledem nebo predispozicemi k některým onemocněním. Jejich individualita se projevuje i v tom, jak organismus zpracovává léky a jak na ně reaguje. Tyto rozdíly souvisejí mimo jiné také s rozdíly v DNA. Dědičné predispozice ovlivňují například rychlost odbourávání léků i to, jak budou v těle působit. Ačkoli do tohoto procesu vstupuje více faktorů, genetika patří k těm nejdůležitějším. Právě na tomto základě se zrodila disciplína známá jako farmakogenetika či farmakogenomika.

„Cílem je určit, jak bude konkrétní lék na daného člověka účinkovat. Interakce mezi geny a léky jsou totiž vzájemné a obousměrné. Některé geny ovlivňují, jak lék působí na organismus, například zda se dokáže navázat na cílové místo. Jiné naopak rozhodují o tom, jak tělo s lékem naloží, tedy například jak rychle ho odbourá,“ vysvětluje Mgr. Hana Sládková Kavínová, vědecká specialistka na nutriční genetiku v GHC Genetics.

Týká se to i běžně užívaných léků

Tyto odlišnosti přitom nejsou jen laboratorní zajímavostí, ale mají přímý dopad na léčbu. Lék nemusí zabírat vůbec, může působit jen omezeně, nebo naopak může i při běžném dávkování vyvolat nežádoucí účinky. Některé genetické varianty způsobují, že se léčivo na cílové místo vůbec nenaváže, a pacient pak může být farmakorezistentní. Jindy organismus lék odbourává příliš pomalu, takže roste jeho koncentrace v krvi i riziko nežádoucích účinků. Genetický test tak může lékaři pomoci zvolit jiný přípravek nebo upravit dávkování.

„Genetické varianty ovlivňují i působení léků, které užívá velká část populace. Týká se to například často předepisovaných statinů nebo některých léků na žaludek. U statinů může mutace omezit vstup léku do jaterní buňky, takže léčivo hůře funguje a zároveň se více hromadí v krvi, což může zvyšovat riziko svalových nežádoucích účinků. U části pacientů je proto nutné upravit výběr statinu nebo jeho dávkování,“ popisuje Sládková Kavínová. „Podobně u některých léků na žaludek hraje roli gen CYP2C19. Někteří lidé jsou takzvaní rychlí metabolizátoři, takže lék odbourávají příliš rychle a ten pak nemusí dostatečně snižovat žaludeční kyselost.“

Kdy může jít o vážné riziko

Největší riziko bývá u léků, jejichž zpracování v organismu stojí převážně na jedné metabolické cestě. Pokud je aktivita příslušného enzymu geneticky odlišná, může se léčivo v těle buď hromadit a zvyšovat riziko toxicity, nebo naopak nemusí účinkovat tak, jak má. Zvlášť důležité je to u některých protinádorových léčiv, opioidů nebo léků používaných v prevenci krevních sraženin. U těchto přípravků totiž může nevhodně zvolený lék nebo dávkování vést k velmi závažným následkům.

„Univerzální seznam příznaků neexistuje, protože u každého léku nebo lékové skupiny záleží na tom, na jaké cílové místo působí, jak se z těla vylučuje a jaké další buňky může ve vyšších koncentracích ovlivnit. Obecně ale platí, že pokud člověk opakovaně zažívá nežádoucí účinky po různých léčivech nebo jsou tyto reakce neobvykle silné, je dobré myslet i na farmakogenetickou interakci. U všech léků, včetně volně prodejných, by měl pacient takovou situaci určitě konzultovat se svým lékařem,“ uvádí Sládková Kavínová.

Co může ukázat genetický test

Podle statistik nese více než 80 procent lidí alespoň jednu mutaci spojenou s farmakogenetickým doporučením, tedy s individuální úpravou dávkování alespoň u jednoho léku. Největší přínos má toto testování pro pacienty, u nichž odpověď na léčbu neodpovídá očekávání lékaře. Vyšetření může ukázat, zda pacient nese genetickou variantu ovlivňující odbourávání léků, jak se tato odchylka promítá do hladiny léčiva v krvi, kterých přípravků se týká a jaký postup může být při jejich předepisování vhodný.

Genetický test, jako je například PharmaGen od GHC Genetics, tak může nabídnout konkrétní vodítka pro praxi, zejména u pacientů s opakovanými nežádoucími účinky, neúčinnou léčbou nebo neobvyklou reakcí na běžně podávané léky. Zároveň ale neplatí, že správné dávkování závisí jen na genetice. Lékař musí vždy zohlednit i věk, pohlaví, funkci jater a ledvin, další onemocnění nebo lékové interakce. Genetika je důležitý faktor, ale jen jeden z více podkladů pro rozhodování.

„Pacient by si proto nikdy neměl sám upravovat dávkování svých léků, a to ani v případě, že má k dispozici výsledky farmakogenetického vyšetření. I pokud test ukáže například to, že je pomalý metabolizátor enzymu CYP2C19 a že by mu mohla stačit i nižší dávka, měl by tyto výsledky vždy předat svému lékaři. Ten teprve posoudí, zda je úprava dávkování vhodná, protože bere v potaz i další parametry, kterých se genetika netýká,“ uzavírá Sládková Kavínová. Farmakogenetické vyšetření tak může být cenným podkladem pro přesnější nastavení léčby, samo o sobě ale nenahrazuje lékařské rozhodnutí. Výsledky je vždy potřeba posuzovat v širším klinickém kontextu.