Česká krajina ukrývá dosud nepoznané druhy ostružiníků Vědci postupně odhalují jejich překvapivou rozmanitost

Ostružiníky patří k taxonomicky nejsložitějším skupinám rostlin ve střední Evropě. Dlouhodobý terénní výzkum, studium herbářových sbírek a moderní genetické metody nyní pomáhají odhalovat jejich spletité příbuzenské vztahy. Na výzkumu, který přinesl několik nových druhů pro českou květenu i popisy dosud neznámých rostlin, se významně podílí Jiří Velebil z odboru kulturní krajiny a sídel Výzkumného ústavu pro krajinu. Nejnovější mezinárodní studie představila tři nové druhy ostružiníků napříč Eurasií.

Ostružiníky potkáváme na okrajích lesů, podél cest, na pasekách i v křovinách. Na první pohled mohou působit téměř stejně, ve skutečnosti však tvoří mimořádně pestrou skupinu, jejíž určování patří k nejobtížnějším úkolům evropské botaniky. Jen v Evropě vědci rozlišují více než 750 druhů
z podrodu Rubus.

Jejich vývoj ovlivňují křížení, polyploidie, tedy zmnožení chromozomových sad, a apomixie – schopnost vytvářet geneticky shodná semena bez běžného pohlavního rozmnožování. Díky tomu mohou vznikat dlouhodobě stabilní a navzájem odlišné linie, které se však často liší jen nenápadnými znaky. „Ostružiníky jsou krásným příkladem toho, že ani česká příroda ještě zdaleka není dokonale prozkoumaná. Někdy kolem určité rostliny chodíme celé roky, než se podaří prokázat, že nejde pouze o nahodilou odchylku, ale o svébytný a stabilní druh,“ říká Jiří Velebil z odboru kulturní krajiny a sídel VÚK.

Od terénního průzkumu k pěti přírůstkům české květeny

Významný posun přinesl rozsáhlý průzkum českých ostružiníků zaměřený především na oblasti při hranicích s Německem a na méně probádaná území ve vnitrozemí. Vědci při něm potvrdili výskyt pěti druhů, které do té doby nebyly na území České republiky známy: Rubus wirtgenii, Rubus fasciculatiformis, Rubus angloserpens, Rubus ambulans a Rubus stohrii.

Výzkumníci u každého z nich popsali rozlišovací znaky, ekologické nároky i zeměpisné rozšíření. Pomocí průtokové cytometrie rovněž poprvé stanovili úroveň jejich ploidie, tj. počtu kompletních sad chromozomů v buňce. Nálezy zároveň ukázaly, jak důležitou roli při poznávání české flóry hrají pohraniční oblasti. Právě zde mohou některé druhy dosahovat okraje svého celkového areálu.

„Botanický průzkum není jen hledáním rostlin, které u nás ještě nikdo neviděl. Musíme ověřit, zda se druh na lokalitě skutečně dlouhodobě vyskytuje, porovnat jej s rostlinami ze sousedních zemí a prostudovat dostupné herbářové doklady. Teprve spojení terénní práce, herbářů a laboratorních metod umožňují dojít ke spolehlivému závěru,“ vysvětluje Jiří Velebil.

Dva české ostružiníky dostaly jméno v roce 2022

Další významné objevy následovaly v roce 2022, kdy byly popsány dva druhy nové pro vědu – Rubus atroroseus a Rubus violaceifrons – oba endemické na území České republiky.

Ostružiník Rubus atroroseus je regionálním endemitem severozápadních Čech. V době zpracování studie byl znám přibližně ze 70 lokalit, přičemž dvě nejvzdálenější dělilo asi 60 kilometrů. Nejčastěji roste na otevřených a slunných stanovištích, například v příkopech podél cest, na okrajích luk, lesů a křovin. Nápadný je tmavě hnědočerveným zbarvením osluněných prýtů (stonků s listy a úžlabními pupeny) a sytě růžovými květy. Jeho vědecké jméno odkazuje na nápadné zbarvení květů.

Druh Rubus violaceifrons byl objeven ve středních a východních Čechách. Vědci jej doložili ze 42 lokalit v území dlouhém přibližně 150 kilometrů. Roste především na okrajích, pasekách a světlinách jehličnatých a smíšených lesů, většinou na mírně zastíněných stanovištích. Charakteristické jsou pro něj fialově zbarvené žlázky na prýtech i samotné prýty a nápadně červenofialové čnělky v květech. Výzkum zahrnoval více než 1 500 lokalit navštívených mezi lety 1995 a 2020. „Aby mohl být apomiktický ostružiník uznán jako samostatný druh, nestačí nalézt několik podobných keřů na jednom místě. Musí vytvářet morfologicky stálou linii a vyskytovat se na území rozprostřeném alespoň padesát kilometrů v jednom směru. U obou druhů se podařilo tato kritéria splnit,“ doplňuje Jiří Velebil.

Genetika změnila pohled na ostružiníky napříč Eurasií

Nejnovější mezinárodní studie zveřejněná v roce 2025 se zaměřila na ostružiníky ze série Glandulosi, rozšířené od Irska a Španělska až po oblasti u Kaspického moře. Vědci propojili klasické studium vzhledu rostlin s určováním způsobu rozmnožování, cytometrií, fylogenomikou a analýzou mikrosatelitů – krátkých úseků DNA vhodných k rozlišování jednotlivých genetických linií.

Výsledkem je podstatně přesnější vymezení druhů, revize jejich názvosloví, aktualizovaný seznam uznávaných druhů a určovací klíč. Studie zároveň popsala tři nové druhy: Rubus coronae-aureae, Rubus divulgatus a Rubus piceeticola.

Ostružiník Rubus coronae-aureae, jehož jméno odkazuje na Zlatou Korunu, je znám přibližně ze 30 lokalit v jižních Čechách a Dolním Rakousku. Centrum jeho výskytu leží zejména ve východním šumavském a novohradském podhůří. Roste hlavně podél lesních cest, na okrajích lesů a pasekách.

Druh Rubus piceeticola byl zaznamenán asi na 40 lokalitách na Šumavě, v Bavorském lese a jejich podhůří; další nálezy pocházejí z Českého lesa. Jeho jméno vystihuje vazbu na smrkové porosty – nejčastěji roste podél cest a na světlinách ve smrkových lesích a výsadbách.

Třetí nový druh, Rubus divulgatus, zůstal navzdory rozsáhlému areálu dlouho nerozpoznán. Je rozšířen od jižních Čech přes Slezsko, Sasko a jihovýchodní Polsko až po západní Ukrajinu a severovýchodní Rumunsko. Jeho známý areál dosahuje délky přes tisíc kilometrů. Právě genetické metody nejprve odhalily jeho jednotnou linii a teprve následně umožnily vědcům spolehlivě určit soubor rozpoznávacích znaků.

Každý správně určený druh zpřesňuje obraz krajiny

Přesné rozlišování ostružiníků nemá význam pouze pro systematickou botaniku. Jednotlivé druhy se mohou lišit ekologickými nároky, vazbou na konkrétní typy lesa i reakcí na hospodaření a proměny krajiny. Jejich znalost proto pomáhá lépe hodnotit biologickou rozmanitost, sledovat změny vegetace a rozpoznávat přírodovědně cenná území. „Správné rozlišení a pojmenování druhu je základní podmínkou pro to, abychom dokázali sledovat jeho rozšíření, ekologii i případné ohrožení. Pokud jednotlivé druhy nerozlišíme, část biologické rozmanitosti krajiny pro nás zůstává skryta. Ostružiníky nám zároveň připomínají, že významné objevy nemusejí čekat jen v tropických pralesích – mohou růst i podél obyčejné lesní cesty,“ uzavírá Jiří Velebil.