Virtuózem doma a potichu

Rubrika: Tipy a triky
Living (Peloton), 11.12.2006

Sednout si k televizi nebo počítači a nechat se bavit sice nemusí být špatné, daleko lepší ale je o zábavu se postarat sami. Ostatně – kdo umí na něco hrát, zpívat, ten v partě vždycky znamená něco víc. A kamarádi opačného pohlaví to umějí patřičně ocenit!

 

Má to ale háček: na to, aby se člověk stal virtuózem na nějaký hudební nástroj, musí cvičit. Denně věnovat několik hodin tréninku, neúnavně přehrávat nudné stupnice a etudy, pilovat techniku. Problém spočívá v tom, že každé cvičení vyluzuje zvuky pro rodiče a sousedy nelibé a nemnohý nadějný muzikant to předčasně zabalil jen proto, že tatínek psychicky nevydržel přehrávání škál podle Ševčíka nebo nesmrtelného Sarauera či jednotvárné bušení do malého bubínku z Šprongovy nebo Tuzarovy školy techniky bicích.

 

Jak na akustiku

Kdo hraje na akustický hudební nástroj, má předem problém. Stavba nástroje počítá s tím, že se ozvučné části podílejí na vzniku správné rezonance. Rozkmitání strun houslí nebo rozezvučení vzduchového sloupce uvnitř žesťového nástroje je jen prostředkem, který dává první impuls k tomu, aby se ozvučnice rozkmitala a předala svůj pohyb okolnímu vzduchu a jeho prostřednictvím i posluchačům. A v tom spočívá i finta a rozdíl mezi začátečníkem a profesionálem: pokročilý hráč dokáže rozkmitat nástroj tak, že výsledkem není mečení, ale kultivovaný zvuk. Proč tak dlouhé vysvětlování? Z principu není možné utlumit akustický nástroj v okamžiku, kdy se má trénovat přednes skladby. Tam už se musí hrát naplno, nástroj musí „zazpívat“.

Proto se všichni učitelé hudby shodují v tom, že začátečník musí naučit nástroj poslouchat a slyšet ho. A to trvá roky. Proto se malým muzikantům nedoporučují jakékoliv tlumiče zvuku. Teprve v okamžiku, kdy mají nástroj „v ruce“ a hrají skoro automaticky, mohou sáhnout po vymoženostech moderní techniky a hrát takměř poslepu. Ostatně – kdo viděl žáka „lidušky“ dobrovolně cvičit víc než půlhodinu denně? Ať cvičí hned po příchodu ze školy, dříve, než se sousedé vrátí z práce.

 

Elektrická akustika

V okamžiku, kdy se cvičením zabývá pokročilý hráč, lze sáhnout po jednoduchých pomůckách, které se hodí pro první seznamování v pomalém tempu, pilování obtížných partií, stokrát opakované přehrávání po několika taktech tak, dokud skladbu člověk neumí nazpaměť, takže se postupně už nemusí soustředit na noty, ale na výraz.

Housle nejsou tak „nebezpečné“. Ale i pro ně se prodává za pár korun dusítko – jakási svorka, která se nasadí na kobylku. Přidaná hmota absorbuje kinetickou energii strun, tím se zmenší amplituda chvění, které se přes kobylku dostává od napnutých strun na horní ozvučnou desku. Cvičit na akustickou kytaru už vůbec není problém: je potažena nylonovými strunami s kultivovaným zvukem, nezešediví z něho nikdo z rodiny.

Ale i pro tyto případy nabízí například japonský výrobce hudebních nástrojů Yamaha „berličku“. Řada nástrojů Silent představuje jen korpus s nataženými strunami, o reprodukci zvuku samotného se stará snímač připojený na ozvučnici. Pro cvičení se vystačí se základním zvukem houslí, violoncella, kontrabasu nebo kytary, lze ale zvolit (podle zvukového modulu nabízejícím výrobcem nebo po připojení na MIDI) i jakékoliv jiné zvuky. Pro dobrého hráče toužícího rozšířit tradiční použití nástroje to znamená obrovské zvětšení výrazových možností. A pro profesionála, který v hotelu čeká na večerní vystoupení, ale nemůže přitom nechat prsty zahálet, hotový poklad.

Podobné problémy zažívají nejen hráči na strunné nástroje (které jsou relativně tiché), ale i muzikanti na nástroje dechové. Sousedé trumpetistů, trombonistů či saxofonistů by mohli vyprávět! Dokud hráči nástroj dobře nezvládnou, měli by cvičit „napřírodno“. Proti hluku pomohou jedině stavební úpravy v bytě v podobě přidaných protihlukových izolací.

Jako snímač zvuku žesťů se osvědčil výrobek Silent Brass od Yamahy. Vypadá jako dusítko, ale má v sobě snímač, z něhož vede drát do „krabičky“ – do ní zastrčíte sluchátka a můžete cvičit. Dusítko radikálně utlumí zvuk, takže produkce neohrožuje sousedy. Vyrábějí se v různých velikostech podle velikosti toho kterého nástroje, sadu pro trubku koupíte za 4000 korun.

Klarinetisté a saxofonisté se mohou spolehnout na jednoduchou pomůcku za tisícikorunu. V sadě získají soupravu kruhových pěnovek, které umístí do hubičky, soudku a korpusu. Pěnovka je velmi pórovitá, takže dobře propouští vzduch. Neklade velký odpor, aby ztěžovala trénink. I přesto však dokáže dobře ztlumit vibrace nástroje, aby tolik nehlučel.

 

Bubeníkovo lehké bytí

„Dívky milují bubeníka, to se všude ví, všude říká,“ zpívá Olympic. Proto každý kluk musí s tímto nástrojem alespoň trochu zašpásovat. Kdo vytrvá a zjistí, že na bicí se musí cvičit stejně jako na jakýkoliv jiný nástroj a nelze po čtrnácti dnech založit kapelu a nahrát desku, začne řešit, kde zkoušet. V rodinném domě se někdy najde prázdný sklep nebo půda, v činžáku už je to horší.

První roky se studium omezuje především na výcvik techniky rukou, cvičí se na malý buben. Jenže jeho pronikavý zvuk se nese celým panelákem. Proto se doporučuje nahradit ho tréninkovým gumovým kruhem – padem - od firmy Stagg. Vyrábějí se v různých velikostech, cena za kus se pohybuje od 500 do 1000 korun.

Vzhledem k tomu, že jde o neforemný kus gumy, lze ho pro cestování nahradit plastelínou Putty Pad od výrobce Remo (renomovaný výrobce blan na bicí nástroje) za 380 korun. V hotelu nebo třeba na dovolené z ní „uplácáte“ kruh a můžete cvičit. Má stejný odraz jako blána, cvičí se zcela tiše.

V okamžiku, kdy se přejde od malého bubínku k celé sadě, začínají skutečné výdaje. Je pravda, že za stejné peníze (číselně vyjádřeno) jako před revolucí dnes dostanete daleko více muziky. Například sada pro začátečníky od legendární značky Ludwig Accent CS Combo se prodává za necelých devět tisíc. Bubeník však nemůže mít jedny bicí: klasické má postavené ve zkušebně, kde se schází s kapelou, a na domácí cvičení se hodí elektronický set. Jeho kouzlo spočívá v tom, že paličky se dotýkají plastových kruhů – padů, které obsahují dynamický snímač. Zvuk se tvoří ve zvukovém modulu. Na trhu se nejčastěji setkáte se značkami Roland a Yamaha. Ceny začínají na 25 000 korunách za jednoduchou sadu. Lze nakupovat samostatné pady, ale i rampy a stojany, takže pokročilý hráč si může sestavit sadu, která rozmístěním bubnů bude přesně odpovídat té, kterou používá na koncertech.

 

Kdo potřebuje piáno

Solidní bazarové pianino koupíte tak od 16 000 korun výš, nové nástroje stojí několik desetitisíců. Pianisté mají v současné době štěstí, že se v posledních dvaceti letech rychle rozvíjel vývoj elektronického zpracování zvuku. Proto už před několika lety nebyl problém setkat se s nástrojem, který dokázal klasický nástroj dobře imitovat. Neduh starých klávesových nástrojů? Stisk klávesy pocitově neodpovídal klepnutí kladívka na strunu. A nástroje s mechanickou, takzvanou vyváženou klávesnicí stály desítky tisíc. V současné době se ceny snížily, například model SMX 110 od výrobce Casio stojí 15 000 korun, v cenách kolem 25 000 korun najdete nabídky na profesionální digitální piána od všech renomovaných značek. Při těchto cenových relacích se vyplatí uvažovat, zda kupovat „opravdové“ pianino, zvlášť v situaci, kdy cvičením rušíte okolí.

Můžete však koupit i přístroj, který variabilně umožňuje pro cvičení vypnout mechanickou část a zapojit jen sluchátka. Vyrábí je Yamaha v řadě Silent, jenže ceny začínají na 150 000 korunách.

Zajímavou službu nabízí Bohemia Piano. Kdo už má například doma nástroj „po sobě“ a počítá s tím, že ho použijí i děti, může ho nechat „vypojit“ stejně jako předchozí model. Po dokoupení zvukového modulu lze nástroj používat jako elektronický – do sluchátek nebo třeba kvalitních reproduktorů k počítači.

 

Marek Burza

Více se dočtete v časopisu Living č. 12/2006.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Názory na článek  Virtuózem doma a potichu
Na dané téma nejsou žádné názory.
Známkuj

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem


Fotogalerie na bydlet.cz, nejlépe hodnocené fotografie

Články Tipy a triky