Vindicia: počet pracovních úrazů klesl, cestu k odškodnění dál komplikují mýty

Za rok 2025 bylo nahlášeno více než 42 000 pracovních úrazů s pracovní neschopností delší než tři dny. Poškození mají právo na odškodnění. Cestu k němu ale stále komplikuje neznalost nároků i víra v různé mýty. Nejčastěji se zaměstnanci domnívají, že kompenzaci vyplácí z vlastní kapsy zaměstnavatel, takže o ni neusilují ze strachu o ztrátu místa, uvádí společnost Vindicia. Nejvyšší loňské odškodnění pro jejího klienta přesáhlo 6 milionů korun. Nejvíce rizikový je dlouhodobě zpracovatelský průmysl, kde ale počet úrazů klesá. Podle strojírenské společnosti Profika je to dáno i zaváděním přísnějších bezpečnostních pravidel a modernizací technologií. Právě bezpečnostní prvky ovšem stroje prodražují.

Ročně se při výkonu zaměstnání zraní více než 40 tisíc lidí. Loni bylo podle dat Českého statistického úřadu zaznamenáno 42 541 pracovních úrazů, které si vyžádaly pracovní neschopnost delší než tři dny. Zranění si mohou nárokovat odškodnění, a to i když úraz zapříčiní jejich chyba – třeba krátká nepozornost či pomalá reakce. „Částka zahrnuje například bolestné, ošetřovné, dorovnání platu, různé renty či kompenzaci ztížení společenského uplatnění,“ říká Tomáš Beck, expert na odškodnění ze společnosti Vindicia.

Nejvyšší odškodnění, které Vindicia loni pro klienta získala, se týkalo případu zahradníka z Plzeňska. Muže při úpravě zeleně trefil do hlavy kámen vymrštěný strunou sekačky, kterou používal kolega. Zahradníkovi způsobila těžké zranění, které si vyžádalo i vážné následky, a to mimo jiné v sociálním životě, kdy muž nesnese hlasité zvuky a má potíže opustit domov.

Na základě dat ČSÚ

Kompenzace nejde z kapsy firmy, platí pojišťovna

Každá společnost je pro případ úrazu zaměstnance pojištěna. Jedná se o legislativní imperativ pro každého zaměstnavatele bez ohledu na jeho velikost – pojistit se musí jak živnostníci, tak velké korporáty. Vindicia ale upozorňuje, že spousta pracovníků i vedení podniků stále věří mýtu, že odškodnění firmy platí z vlastní kapsy. To cestu k adekvátní kompenzaci vážně komplikuje, protože se lidé v obavě ze ztráty zaměstnání bojí o své nároky hlásit. Rozšířený je i další omyl, a sice že k úrazu musí dojít přímo při výkonu práce.

Obojí ilustruje případ z menší ostravské výrobní firmy. „Mladý dělník při cestě ze šaten uklouzl na vlhké podlaze a bohužel spadl tak nešťastně, že se těžce zranil. O situaci jsme se dozvěděli a muže kontaktovali – ten ale na začátku odmítal cokoliv řešit. Nechtěl si zničit dobrý vztah se zaměstnavatelem, který také žil v iluzi, že případné odškodnění vyplácí z vlastního účtu. Obě strany se nám podařilo přesvědčit, že tomu tak není a kompenzaci hradí pojišťovna. Firma okamžitě začala velmi ochotně spolupracovat na řešení případu a zraněný muž nakonec získal více než 700 tisíc korun,“ popisuje Beck.

Práce načerno? Práva zanikají

Aby vznikl nárok na odškodnění, musí v prvé řadě existovat smluvní vztah mezi pracovníkem a zaměstnavatelem. Tím může být jak klasická firma, tak i pracovní agentura. Formalizace je ovšem klíčová. Lidé pracující načerno se totiž kompenzace za úraz v zaměstnání nedomohou, protože nemají jak prokázat, že k nim má firma jakýkoliv závazek. Snaha ušetřit na povinných odvodech se tak hrubě nevyplatí – a následky nese výhradně pracovník, který ztrácí jakoukoliv právní ochranu.

Výrazně krácený či úplně zamítnutý bývá nárok zaměstnanců, kteří při výkonu práce významně porušili pravidla. Například se navzdory jasnému zákazu pohybovali v zapovězení části provozu, nenosili povinné ochranné pomůcky, úmyslně porušili závazné postupy nebo se zranili pod vlivem alkoholu a drog. „Pozor také na přílišnou ochotu. S uznáním pracovního úrazu může být problém i v situaci, kdy si ublížíte při práci mimo zadané úkoly. Třeba když bez jasného pokynu nadřízeného proaktivně zajedete do hobby marketu pro chybějící součástku, ale po cestě bouráte,“ upozorňuje Vindicia.

Počet úrazů snižují nové technologie i přísnější pravidla

K téměř třetině pracovních úrazů došlo ve zpracovatelském průmyslu, který zahrnuje širokou škálu oborů od slévárenství přes produkci potravin až po strojírenství. Na samotnou výrobu strojů a zařízení připadlo 1 513 nahlášených úrazů, dalších 506 na instalace strojů. Firmy jsou přitom nuceny neustále zavádět a přizpůsobovat ochranné bezpečnostní prvky. Právě zpracovatelský průmyslu je dlouhodobě nejrizikovějším oborem v Česku. „Pracovní úrazy a jejich příčiny se evidují také proto, aby byly podchyceny i kurióznější případy. Následně se zavádí nová a závazná bezpečnostní pravidla, aby se nehoda neopakovala. Do hry vstupují kvalitnější senzory, metodiky, ochranné klece i směrnice,“ říká Jakub Kaufman ze společnosti Profika, která se už 34 let specializuje na obráběcí stroje.

Firmy mají tendenci snižovat náklady a občas se pokouší senzory a další prvky nahradit tím, co mají zrovna po ruce. „Pravidla jsou ale velmi striktní a u zásadních prvků platí stejný princip, jako třeba u zabezpečení železničního přejezdu – zjednodušeně řečeno, vše musí být zdvojeno, aby případný výpadek neovlivnil ochranu zaměstnanců i provozu,“ vysvětluje Kaufman. Selský rozum zde nefunguje. Pravidla pro šířku výpletu ochranných klecí, jejich výšku a vzdálenosti od stroje, druh čidel, stejně jako použití konkrétní techniky, si žádají asistenci odborníků na bezpečnost s absolutní znalostí bezpečnostní problematiky.

Nepřekročitelným pravidlem je pak povinná certifikace. „Veškeré technologie zavedené v Česku musí mít patřičnou homologaci. V tom je celý evropský trh zcela striktní. Zastupujeme korejské výrobce Hanwha i Hyundai Wia a víme, že se obráběcí stroje dodávané na náš trh liší od zbytku světa právě důrazem na bezpečnost. To je prodražuje. Firmy, které by chtěly ušetřit a nakoupit necertifikované technologie z Číny, Afriky či obecně druhé ruky sice nezaplatí tolik, ale velmi riskují. Kromě zranění zaměstnance hrozí, že případnou kompenzaci úrazu budu kvůli zanedbání povinnosti platit z vlastní kapsy,“ zdůrazňuje Kaufman. Podle Profiky je nezbytné i kvalitní a pravidelné proškolení personálu, stejně jako zavedení vnitřních směrnic, které řídí mimo jiné i pohyb po strojírenském areálu.