Design po česku

Living, 16.3.2006

Design po česku

Při pohledu do dopisních schránek přetékajících reklamními letáky prodejců nábytku musí člověk nutně získat dojem, že nákup židlí, stolů a dalšího mobiliáře je snadnější než jogurtu. Jenže lákavé ceny a slevy mohou v konečné fázi – nebo po pár letech - hodně zhořknout. Mnohý zákazník si klade všetečnou otázku: Proč stejná židle stojí někde dvakrát, ba i čtyřikrát tolik? Zaplatit, nebo ušetřit?

Letitý nedostatek nábytku skončil brzy po revoluci. Vyprávění o dobách, kdy lidé přespávali před Domem bytové kultury, aby si koupili pár nástavců k systému Universal, zní mladým lidem jako bajky o prvohorách.

S širokou nabídkou přišla i řada otázek a problémů. Cenami počínaje, přes kvalitu a konče spory , co je a není značkové zboží.

Od DBK k IKEA

Když se otvíral na přelomu 80. let minulého století Dům bytové kultury zvaný též „debilák“ či „olok“ (to kvůli „nedoléhajícímu“ d), byl označen tehdejším ředitelem Oborového podniku nábytek jako Dům 21. století. Zrušily se téměř všechny pražské prodejny nábytkem, které patřily pod generální ředitelství v Brně, po „revoluci“ prchaly zděšeně ze svých prodejniček z velkých měst (a velmi neuváženě) malá výrobní družstva, která byla do té doby dávána za vzor.

Na trhu vstoupila jako hvězda první velikosti IKEA, otevřely se první showroomy s dovozovým nábytkem a jejich majitelé, zejména architekti s charizmatem božích poslů a s kamarády na patřičných místech a hlavně v bankách, začali hlásat svá proroctví o kvalitě, značkách a designu. Výsledek? Výraz design se pro běžného spotřebitele znělo jako sprosté slovo, jako synonymum čehosi cenově nedostupného pro toho, kdo nemá alespoň pětinásobek průměrné tuzemské mzdy. Jak by také ne, když ti praví odborníci téměř tvrdili, že bez komody za tři sta tisíc nejsou lidé na úrovni?!

Ideálem českého zákazníka se staly „supermarkety“ s nábytkem a doplňky, které nabízely zboží za nejnižší ceny. To, že se pohovky začnou rozpadat po pár letech a skříně i zkušený kutil nesmontuje ani za dva dny, když nepřevrtá všechny otvory, nikdo nevěděl – a když to zjistil, už se raději nepochlubil. Český zákazník zhýčkaný starou klasickou výrobou vůbec netušil, že se pod čalouněním neskrývá dřevěná kostra, ale dřevotřískové desky „oplácané“ drtí neznámého původu a překryté „utěrkovinou“, jak se s pohrdáním vyjadřovali tuzemští výrobci čalouněného nábytku. Jenže měli smůlu – svými cenami nemohli konkurovat.

„Ano, dodáváme naše pohovky do těchto obchodů, ale v čalounění, které bychom pod svou značkou do obchodů nikdy nedali, za rok nebo dva se prodře,“ přiznává se (ale jen anonymně) jeden z domácích výrobců.

A proč takové zboží nakupuje český zákazník? Bohužel se dívá nejdříve na cenu a pak... svoje udělá reklama. Masírovaný jako hokejista před olympiádou se zájemce o nábytek prostě neubrání. Televizní spoty, letáky, inzeráty v novinách...

Profesor Jiří Pelcl, jeden z našich nejlepších designérů a architektů, jen smutně krčí rameny: „U reklamy mi vadí, jak manipuluje lidmi. Koncentrovaná nabídka v hypermarketech či směřování ke konzumu, které zatím vidíme, to není právě kultura, o niž je co stát. A reklama má na této situaci velký podíl.“

 

Od IKEA ke KIKA

Když vstoupila na trh rakouská rodinná firma Kika, švédská IKEA se jen nadechla – a všichni se shodují, že šla s cenami dolů. Zákazník jásá, čeští výrobci (a nejen oni) pláčou.

Navíc IKEA i KIKA lákají na levná jídla, dětské koutky, parkoviště zdarma, prodej o víkendech a do večerních hodin, obdobný servis se snaží nabídnout i ASKO či Europa Mőbel.

Výrazné snižování cen prodejních gigantů a jejich reklamní kampaně vadí i malým showroomům s nábytkem, prodejcům značkového bytového textilu či porcelánu. Jako maloodběratelé nemohou dosáhnout množstevní slevy při nákupu, platí drahé nájmy v centru (jinde jen těžko hledají zákazníky). A také je občas vlastní lidé, kteří chtějí hodně vydělávat. Jen zkuste koupit značkové zboží mimo velká města - v příjemných prodejnách v Čechách i na Moravě najdete stejně velký výběr, často příjemnější obsluhu a ceny přepočítávané s nižším koeficientem. Cen se občas zděsí i sami dovozci. „Našel jsem naše zboží nabízené za pětinásobek, za který dodáváme,“ popisuje jeden, „jenže prodejce měl argument: lidé jsou spokojení, je to téměř stejné zboží jako má další firma, které přitom stojí ještě o 40 procent víc, přitom my máme stejnou kvalitu. Tak proč bychom šli s cenou dolů?“

Děsí vás to? Pak nakupujte, až když si ověříte, že jde o běžnou cenu, za niž se stejný výrobek prodává i jinde. Trvá to déle, ale je to vaše svobodná volba: buď zaplaťte, nebo...

Nebo počkejte, až přijdou i malí prodejci se slevami. Na internetu najdete spoustu informací, věci vystavené v prodejnách se prodávají při změně expozic běžně s padesátiprocentní (i vyšší) slevou, klidně si řekněte o slevu na vystavenou pohovku nebo židli – možná se budete divit, ale na tuto žádost prodavači slyší.

Jak tedy nakupovat? Hlavně uvážlivě! Staré dobré přísloví říká: Nejsem tak bohatý, abych kupoval levné věci. A to platí pořád. Při nákupu je tedy nutno pečlivě ověřit všechny informace o nábytku, složení materiálu, kvalitě kování i pravdu o padesátiprocentní slevě. To je totiž finta, která se používá od Oslo k Palermu.

Hlavně nezačínejte od ceny! Mezi základní chybu tuzemského zákazníka patří, že od ní začíná vybírat. Hlavně od českého nábytku očekává nízkou cenu. Zájemcům vadí, že dříve nakupovali českou židli za tři stovky a dneska stojí 1500 korun i více. Jenže to je kromě jiného i výsledek takzvané záporné daně. Stát tvrdil, že každý má nárok na nábytek. Proto se třeba židle s výrobní cenou 400 korun prodávala za 150 korun i méně. Rozdíl stát zaplatil.

A nenechte se nalákat na pozlátko! „My strašně rádi předstíráme, chceme, ´aby to vypadalo líp´, proto se tak dobře prodávají přezdobené věci nebo z nerezu, skla či mramoru. Je to pro nás známka kvality, luxusu. Jako kdybychom si nebyli jisti sami sebou a snažili se, aby věci alespoň navenek působily skvěle,“ konstatuje Jiří Pelcl.

Pozor si dejte i na levné napodobeniny. Možná ušetříte, ale zapomeňte na kvalitu nebo že taková věc vydrží stejně dlouho jako originál. Jak totiž říká architektka Jitka Pavlíková z galérie Design fórum Praha: „Člověk se má obklopovat kvalitními věcmi, které bude mít rád napořád, ne takovými, co za pár let vyhodí, protože ho omrzí." Neboli jak říká snad současný nejznámější světový designér Philippe Starck: „Když je věc kvalitní, pak vydrží spoustu let a nemusí vás trápit nějaká recyklace. A taky to, že za ni zaplatíte víc.“ Další útěcha? Nábytek známých designérů z období první republiky se dnes kupuje klidně za trojnásobek tehdejší ceny. Neboli jde o dobrou investici!

 

Alena Řezníčková

 

Více informací se dočtete v časopisu Living č.3/2006.



Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem

Social icons
Hodnocení článku

Fotogalerie na bydlet.cz, nejlépe hodnocené fotografie



Články Design