Bydlení – historie bydlení, druhá polovina 19. století, historismus. Sloh s předponou neo.

Rubrika: Interiéry
Jiřina Kavková (Bydlet.cz), 21.02.2012

Tvůrcům pseudohistorismu nešlo o vytvoření nového slohu. Druhá část 19. století byla ve znamení napodobování a retrospektivy předcházejících historických slohů. Století průmyslové revoluce bylo i stoletím slohu s předponou neo a novo.

Historismus – sloh napodobování
Vliv historismu byl tak silný, že poznamenal celé půlstoletí. Tento stav je snad vysvětlitelný tím, že se architektům a návrhářům zdálo, že slohový vývoj je ukončený a nové tvarové soustavy se snad ani nemohou zrodit. Možnosti napodobení dekorativních prvků, ornamentů a tvarosloví minulých slohů byly velmi rozsáhlé, tak jako je rozsáhlá celá historie architektury i nábytkového umění. Nešlo tedy o vytvoření nového slohu, ale o jakousi retrospektivu. Zejména měšťané hleděli zpátky na velké doby feudalismu, z nichž každá měla svůj sloh s romantizujícím obdivem.

Vliv na pseudohistorismus měla i skutečnost, že měšťanstvo nalézalo potvrzení svého postavení  v symbolech minulosti. Ještě do poloviny 19. století při zařizování domácností převládala střízlivá tradice. Po revolučním roce 1848 se však v čele evropské společnosti postupně a hospodářsky pevně etablovala buržoazie. Téměř celou polovinu devatenáctého století nebyl nalezen nový slohový výraz a tvorba nábytku si vystačila s napodobováním.

Řemeslníci však přesto odvedli práci, před kterou dnes stojíme s úctou a velmi často s hlubokým obdivem. Prudce se rozvíjející průmysl, obchod a zemědělství umožnily v poměrně krátkém životním cyklu jednotlivce vyzískat značné prostředky k podnikání. Rychle zbohatlí měšťané a podnikatelské špičky pocítili potřebu vybavovat svoje bydlení stále okázaleji. Historizující prvky se objevovaly na všemožných detailech.

Od neoogotiky k neorokoku
Napodobování minulosti začalo neogotikou. Následně byla střízlivost klasicistního nábytku od počátku čtyřicátých let oživována bohatými ornamenty baroka a v polovině devatenáctého století dospělo toto přejímání předcházejících slohů až k tzv. druhému rokoku. Rokoko, sloh 18. století, byl obnoven v Paříži za podpory císařovny Eugenie.

Návrat k rokoku byl také návratem ke křivkám, které pak vévodily nábytkovým předmětům tak jako v době rokoka v osmnáctém století. Dynamické formy byly uplatňovány často i tam, kde neměly vůbec žádnou logiku. Typickou dobovou ukázkou je bohaté zařízení císařských komnat v Tuileriích, které jsou přeplněny zlacenými ozdobami, těžkými závěsy a honosným sedacím nábytkem.

V době druhého císařství, tedy v době druhého rokoka byla umělecká činnost řemesla obrácena ještě cílevědoměji do minulosti. V mnoha bohatých měšťanských domech byly interiéry vybavené jako gotické prostory, rokokové zámecké salóny či turecké harémy. Vše bylo v nepřeberném množství pokrýváno ornamenty.

Vznešená neorenesance
Čalouníci a dekoratéři slavili čas prosperity svého řemesla. Koncem devatenáctého století se k uvedeným pseudoslohům přidala ještě neorenesance a ve svých rozměrných, často přebujelých formách se stal slohem jídelen, ložnic, monumentálních pánských pokojů. Romantické interiéry byly stále víc zařizovány v temných barvách. Nábytek mořený do hnědých a černých tónů navozoval vznešenost nejen bytového prostředí, ale i veřejných prostor. Stával se vážným komponentem, který zdůrazňoval důstojnost prostředí. Temné barvy tapet, bytového textilu a temně mořený nábytek spoluvytvářely pocit honosnosti. Ornamenty spolu s členitostí ploch, drapérie, dečky, závěsy, záclony, ale i porcelánové filigrány vytvářely romantizující prostředí.

Chaos slohotvorných prvků byl jevem obtížně vysvětlitelným, po dlouhé věky ojedinělým a neznámým. V celé historii architektury i nábytkového umění se s obdobnou situací společnost nesetkala. V polovině devatenáctého století došlo k rozštěpení do té doby samozřejmé slohové jednoty a z historie nábytkového umění byly slepě přijímány tvary a prvky, které měly být  svědectvím o komfortu, který si již mohl dovolit třetí stav.

Romantismus, měšťanská představa o vkusu a přepychu
Zatímco empír naplňoval honosné zámecké prostory a biedermeier sloužil běžným potřebám měšťanských domácností, nastupující romantismus se obracel jednou ke gotickému tvarosloví, ale i k rokoku, k baroku a koncem století k renesanci. Měšťanské příbytky se staly kopií, často až karikaturou obydlí feudálů. Tento stav bychom mohli nazvat bezradností. Přesto mělo řemeslo v devatenáctém století stále kvalitní kořeny. Jen dekorace nábytku, které byly v minulosti výsledkem pečlivé práce řemeslníků, byly stále více nahrazovány typovými sériově vyráběnými ozdobami. To se již v plné míře počal uplatňovat strojově vyráběný nábytek, který začal postupně zaplňovat nově vznikající městské činžovní domy.

Počátky sériové výroby nábytku
Na pařížské výstavě v roce 1855 byla předvedena pásová pila, která umožnila vyřezávat i zakřivené části nábytku strojně. V manufakturách a prvních nábytkářských továrnách se začaly používat vrtačky i frézky. Výrobci nábytku přestávali ve svých manufakturách vyrábět nábytek s přesným určením. Končil čas, kdy řemeslníci vyráběli převážně na přímou objednávku - pro přímého uživatele. Podnikateli byly objeveny ekonomické výhody sériové výroby. Výrobci nábytku a především obchodníci s nábytkem se snažili, aby zjednodušené "komfortní" měšťanské zařízení mělo co nejvíce odběratelů - aby se dostalo i do nejširších vrstev. Podnikatelé usilovali samozřejmě i o vytvoření nábytku v tzv. lidovém - méně kvalitním a lacinějším provedení. Dekorativní prvky, které byly zpočátku realizovány s pečlivou řemeslnou prací nahradily typové ozdoby.

Zrušení cechů, průmyslová výroba typizovaného nábytku
V roce 1859 byly zrušeny cechy. Tím, že ochraňovaly řemeslníky proti konkurenci a měly právo vystoupit proti každému, kdo mimo cech vyráběl, se staly anachronismem a brzdou prudce se rozvíjejícího podnikání. V roce 1863 byl ve Francii založen Ústřední svaz uměleckého průmyslu, který měl za cíl podporu volného trhu a prosperitu specializované tovární výroby.

Prodej nábytkových kompletů
Manufaktury začaly vyrábět komplety ložnic, salónů, pánských pokojů. Výrobci začali nabízet ucelené soupravy místo jednotlivých nábytkových solitérů. V měšťanských bytech se stalo nábytkové zařízení tradičním a stereotypně opakovaným schématem. Komplety se svým předem stanoveným počtem kusů obtížně vyhovovaly nejen rozdílným formám života, ale i danému prostoru. Aby přeci jen došlo k rozdílnosti, byly jednotlivým pokojovým kompletům přisuzovány odlišné druhy dřevin.

Norimberská firma Hof-Kunst-Anstalt C.W.- Fleischman například nabízela zákazníkům možnost zkompletování gotické nebo renesanční jídelny, sestávající se z výsuvného roztahovacího stolu, dvanácti židlí, bufetu a přístavného stolku. Tento princip v devatenáctém století vyhovoval výrobcům i obchodníkům. Jakákoliv změna, doplnění a rozšíření, ale i zmenšení bylo velmi obtížné. Zařízení pro jednotlivé místnosti bylo totiž řešeno jako jeden celek. V onom slohovém zmatku, který provázel podstatnou část druhé poloviny devatenáctého století, znamenaly pokojové komplety přece jen malý přínos, který spočíval v tvarové jednotě.

Rozkvět čalouněného nábytku
Interiéry postupně ovládli čalouníci a dekoratéři. Stejně tak jako ornament, všude byl v bytech měšťanské honorace textil. Textilní potahy na sofách, fotelech a divanech zakrývaly dřevěné konstrukce. Sedací nábytek byl rozhojněn o několik pozoruhodných novinek. Z původního taburetu, který se vyskytoval již v době Ludvíka Filipa, bylo vytvořeno v období druhého císařství nízké křeslo nazývané "ropucha". Objevovalo se i velmi kuriózní sedadlo - čalouněné dvojmístné křeslo, které mělo opěradlo uprostřed a umožňovalo sezení dvěma osobám jen tak, že seděli k sobě zády. Toto dvojsedadlo bylo nazývané "mrzout". V salonech bylo s oblibou používáno křeslo s prošívaným čalouněním nazvané "confortable". Oblíbené bylo i křeslo "richchild", které mělo nad opěradlem prošívaný polštář pod hlavu. V polovině století bylo oblíbené houpací křeslo - americký vynález, který s úspěchem převzaly do svého výrobního programu i Thoetovy továrny. Stoly byly dýhovány dřevinami dováženými ze zámoří. Na výrobu dýh bylo používáno především dřevo mahagonové a palisandrové. Z místních dřevin to byla třešeň, hruška, javor, akát a tis.

Přílišná zdobnost
Čela a boky skříňového nábytku byly zdobeny dekoračními prvky, přejímaným z fasád pseudohistorických staveb. Novým druhem, převzatým z baroku, byly otevřené etažéry na stolní nádobí a zasklené knihovní skříně. Převládal názor, že krása a vznešenost, estetická hodnota interiéru a s ním i hodnota nábytkových předmětů je totožná s množstvím ozdob. Tak se narodil kýč. Zásady vkusu a úměrnosti nebyla totiž schopna stanovit společnost, založená jen na hmotném bohatství.

Pásová pila a soustruh – možnost zrychlení výroby
Strojní pila, vynalezená a používaná již v druhé polovině osmnáctého století, umožnila nařezání stále větších ploch dýhových listů. V nábytkářských dílnách od té doby bylo možné využívat struktury dýh a skládat je do zajímavých a působivých seskupení. Velká poptávka po přepychových předmětech vedla ke stále intenzivnějšímu stupni industrializace. Byly sestrojovány stroje, které umožňovaly vyrábět rychleji a stále větší počet nábytkových předmětů. Přitom základní truhlářské náčiní bylo obdobné jako před staletími. Pásová pila, vynález, který byl od poloviny devatenáctého století používán při výrobě nábytku, napomohl k vytváření rozbujelých tvarů. Pila spolu se soustruhem umožnila, aby nosné části stolů, sedacího ale i lehacího nábytku, vyráběné ve stále větších objemech, mohly být bohatě řezané a pomocí soustružení točené. Dýhování, dřevořezba a soustružení povyšovaly nábytek na vyšší stupeň. Předměty tzv. dobrého vkusu, které byly přeplňované dekoracemi a složitými ornamenty, představovaly "vznešenější"  výrobek a tím i výrobek dražší.

Mechanizace manufakturní výroby nábytku
Od počátku devatenáctého století nezadržitelně pokračovala mechanizace manufakturní výroby. Výrobní procesy procházely rychlou proměnou a vyráběly stále víc pseudohistorického nábytku. A tak průmyslová revoluce přinesla jako jakákoli revoluce, i své negativní stránky. S nimi pak také svoje odpůrce. Jedním z mála byl německý architekt Gottfried Semper /1803 - 1879/. Do kontinentální Evropy přinesl jako první ideje průmyslového designu a i když sám tvořil v duchu neorenesance, přispěl k vývoji svými spisy.

Výstavy v evropských metropolích
Ve druhé polovině devatenáctého století nabývaly pro rozvoj průmyslu na stále větším významu výstavy s mezinárodní účastí, které byly pořádané v evropských metropolích.

Význačný pohled na tvorbu nábytku poskytla londýnská světová výstava konaná v roce 1851. V Londýně byl pro tuto příležitost postaven pavilon "Cristal Palace", rozsáhlý skleník na osmihektarové ploše, vytvořený Josephem z Devonshiru. V avantgardním prostředí, které bylo vytvořeno ze skla a oceli, byla široké veřejnosti předložena přehlídka světa plného dekorací. Způsob zařizování předváděný na londýnské výstavě  se stal vzorem pro vybavování obydlí snad všem výše postaveným rodinám v celé Evropě.

Dalším ohniskem světových přehlídek se stala Paříž. V roce 1869 zde byla uspořádána výstava, na které byly předvedeny nejen výrobky mnohých evropských nábytkářských firem, ale i pozoruhodné kusy z Orientu. Ty pak inspirovaly nábytkářské podnikatele, kteří je pro značný zájem svých zákazníků napodobovali a vnesli tak do interiéru další prvky, ale i nevídaný tvarový a ornamentální chaos.

I Praha před koncem devatenáctého století zazářila výstavou a přehlídkou - vrcholnou expozicí průmyslu rakousko-uherské monarchie. "Všeobecná zemská výstava" zvaná "Jubilejní" byla roku 1891 velkým společenským a obchodním úspěchem. V roce 1895 se na tomtéž místě otevřely brány výstavy "Národopisné". Tato česko-slovanská národopisná výstava byla vyvrcholením široké národopisné kampaně a stala se také přehlídkou tehdejšího naturalistického vkusu.

Čeští architekti Koula a Zeyer
Prvním, kdo usiloval o vyjádření národního ducha i na nábytku, byl architekt Zeyer, který již v roce 1878 navrhl pro suchdolskou vilu A. Brandeise jídelnu a ložnici. Z podnětu Zeyera vyzdobil tehdy nábytek svými osobitými malbami Mikoláš Aleš. Znázornil zde staroslovanské postavy Morany a Živeny spolu s domácí květenou.

Pod vlivem národopisných studií začaly být uplatňovány stále častěji motivy s lidovými ornamenty. Vznikla tu snaha o vytvoření nového českého interiéru, spojená s hlubokým studiem odkazů minulosti. Představitel tohoto úsilí Jan Koula /1855 - 1910/ při vlastní tvorbě čerpal z tvarosloví českého vesnického lidového nábytku a z českého vesnického prostředí. Inspiroval se lidovým dekorem, konstruktivními principy a lidovou vtipností. Architekt Koula patřil ke třetí generaci českých neorenesancistů, kteří ve svých pracích při navrhování staveb a tvorbě interiérů uplatňovali jasný program architektury národní česko-renesanční.

Devatenácté století, století průmyslové revoluce, znamenalo v dějinách evropské kultury daleko pádnější zásah, než se zdálo. Průmyslová výroba a velkovýroba spotřebních předmětů nebyla jen hmotnou a technickou proměnou. Vřadila se do kulturní struktury společnosti a to v negativním i pozitivním smyslu.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie     

 


 

Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Egypt a Mezopotámie >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řecko >>
Bydlení - historie bydlení, staré kultury, Řím >>
Bydlení - historie bydlení, raný středověk >>
Bydlení - historie bydlení, raná gotika >>
Bydlení - historie bydlení, gotika Evropa, gotika Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Itálie >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Francie, renesance Španělsko >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Německo, Anglie, Švýcarsko a Nizozemí >>
Bydlení - historie bydlení, renesance Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, rané baroko >>
Bydlení - historie bydlení, francouzské baroko Ludvíka XIV. >>

Bydlení - historie bydlení, baroko Čechy, Anglie a severní Evropa>>
Bydlení - historie bydlení, rokoko úvod >>
Bydlení - historie bydlení, rokoko Německo, Anglie, Itálie a Čechy >>
Bydlení - historie bydlení, anglický nábytek 18.století >>
Bydlení - historie bydlení, americký nábytek v počátcích kolonizace >>
Bydlení - historie bydlení, klasicismus >>
Bydlení - historie bydlení, empír. Styl vojevůdce Napoleona. >>
Bydlení - historie bydlení, bydlení, biedermeier. Měšťanský sloh přiměřenosti. >>
Bydlení - historie bydlení, nábytkový fenomén Thonet a nové technologie ohýbaného dřeva >>
Bydlení - historie bydlení, tvůrčí hnutí Art and Craft. >>
Bydlení - historie bydlení, secese. Dekorativní secesní styl není jen Alfons Mucha. >>
Bydlení - historie bydlení, moderna a kubismus, Gončár a Janák >>
Bydlení - historie bydlení, meziválečný umělecký a dynamický styl Art Deco >>
Bydlení - historie bydlení, Bauhaus, avantgardní škola a styl s důrazem na funkčnost >>
Bydlení - historie bydlení, meziválečná první Československá republika >>
Bydlení - historie bydlení, funkcionalismus; účelnost a strohost, nové principy i materiály >>
Bydlení - historie bydlení, USA před druhou světovou válkou >>
Bydlení - historie bydlení, tvorba nábytku v období druhé světové války >>  

Bydlení - historie bydlení, nábytková tvorba po druhé světové válce >>
Bydlení - historie bydlení, poválečné Československo a Amerika >>
Bydlení - historie bydlení, konec 50. - 70. léta není jen Expo 58 >>
Bydlení - historie bydlení, 70. a 80. léta 20. století = abstrakce, provokace i kýč >>
Bydlení - historie bydlení, konec 20. století = postmoderna >>

Názory na článek  Bydlení – historie bydlení, druhá polovina 19. století, historismus. Sloh s předponou neo.
Na dané téma nejsou žádné názory.
Známkuj

Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem


Fotogalerie Interiéry, nejlépe hodnocené fotografie

Články Interiéry