Bydlení – historie bydlení, konec 20. století = postmoderna

Postmoderna se na konci 20. století ve tvorbě nábytku projevovala nejednotným stylem a vývojem. Možné bylo vše bez omezení - hříčky, výstřelky, přehnané barvy i dekorace. Bydlení bylo bláznivé, snivé, mystické a také si mnohdy hrálo na velké umění.

Kritika modernistické tvorby
Kritika celé modernistické tvorby 20. století se ozývala již delší dobu. Kritizována byla především skutečnost, že architekti, opírající se o ideály vyplývající ze sociálních věd tvořili pro pomyslné lidi a pro jejich domělé životní funkce. Architekti projektující byty pro hromadnou výstavbu a zpracovávající návrhy pro sériovou výrobu nábytku tvořili pro uživatele, kterého si vytvořili podle svých představ. Svoje návrhy a projekty podřizovali svým často velmi subjektivním představám o chování lidí a jejich potřebách.

Stále intenzivněji se ozývaly kritiky, které signalizovaly konec mezinárodního stylu. Dnes je obtížné vysledovat, kdy byl zahájen odpor vůči funkcionalismu v oblasti designu. Snad to bylo vystoupením W. Nehlse v Mnichově již v roce 1968. Jíž šedesátá léta dvacátého století se stala předehrou k postmoderně a sedmdesátých letech se hlasatelé a tvůrci postmoderny začali nekompromisně stavět do opozice.

Protest i kontrasty
Proti heslu: "less is more" - méně je více, postavili v osmdesátých letech heslo "les is bore" - méně je nuda. Protestovali proti strohému funkcionalistickému pojetí, které tolik vyhovovalo velkosériové výrobě nábytku. Byly vyhlašovány zcela protichůdné tendence, které vyústily do vytváření kontrastů.

Vznik postmoderny
Chalesi Jencksovi, jednomu z nejvýznamnějších amerických představitelů postmoderny, byla položena otázka, kdy vlastně tento nový směr vznikl. Bez velkého rozmýšlení prohlásil, že doba vzniku postmoderny začala odpoledne 15. července 1972 ve 3 hodiny 32 minut, když bylo do vzduchu vyhozeno sídliště Pruitt Igoe v St. Louis ve státě Missouri. Jednalo se o areál označovaný za model sociálního obytného obydlí, postavený v duchu ortodoxního funkcionalismu. Během krátkého času byl tento areál tak zchátralý, že musel být pro beznadějný stav odstraněn. Podle názoru Ch. Jenckse byl tento případ dokladem absolutního ztroskotání celého mezinárodního stylu.

Moderna, která se zdála být nevyčerpatelným pramenem, zestárla. Proti strohému pojetí byly vyhlašovány tendence, které vyústily do vytváření kontrastů proti příliš věcnému, racionálnímu prostředí a především proti strohosti techniky.

Cíle postmoderny
Hlavním cílem postmodernismu byla snaha navrátit architektuře její humánní dimenze. Mnozí autoři začali tvořit nábytek až zcela nemožných tvarů v domnění, že stačí užít přírodní formy a přírodní materiály a architektura se stane humánní. Dokonce i firma Knoll, která do té doby byla vlajkovou lodí mezinárodního stylu při tvorbě nábytku zvolila zcela nový kurs. Robert Venturi připravil v roce 1985 pro sortiment firmy Knoll elektrický sedací nábytek z ohýbaného laminovaného dřeva s vyřezávanými zadními opěradly, pomalovaný různými barvami a vzory.

Většina toho, co v první polovině 20. století nositelé modernismu vášnivě odmítali, se zdálo avantgardistům opět sympatické. Při pohledu na postmodernu je nezbytné zdůraznit, že se zcela vytratilo opovrhování minulostí. Mnozí návrháři nábytku se při hledání inspirace obrátili do historie a současně začali rozvíjet regionální vlivy. Rozmanité světy počaly existovat vedle sebe. Minulost, přítomnost a budoucnost i v tvorbě interiérů a nábytkových předmětů začaly splývat.

Postmoderna čerpala z historie
Funkcionalističtí teoretici a tvůrci avantgardní architektury již v samotných počátcích tohoto mezinárodního usilování o funkcionalistickou tvorbu velmi radikálně odmítali vše předchozí. Oproti ortodoxním vyznavačům funkcionalismu začala být mladá generace tvůrců postmoderny minulostí zcela pohlcována. V návrzích tvůrců postmoderny nastalo období shromažďování roztroušených epizod z bohaté historie a využívání jejich symboliky.

Tvary, barevnost, banalita i kýč
Jako reakce na totalitu funkcionalismu se postmodernismus otevřel zeširoka tvarům - nápadům i rozmanité barevnosti. Nastal pravý opak od situace, kdy hlasatelé ortodoxního funkcionalismu vyžadovali od svých stoupenců mimo jiné také tvůrčí disciplínu, která pak byla v architektuře striktně dodržována - často tak jako vojenský řád. Do výroby funkcionalistického nábytku, a to nejen v totalitních režimech, byly vkládány programy a návrhy bez ohledu na pocity, tužby i nároky jejich uživatelů.

Tvorba autorů postmoderny se stala reakcí na tuto totalitu, která vyžadovala věcnost nábytkových předmětů. Tvůrci ale neváhali přiblížit se až ke kýči a velmi často i k banalitě. Oblíbili si rozmanité hříčky sloužící radosti a však pak podřídili dekorativní stránce. Výtvarné výstřelky se staly zcela běžnou praxí - jakoby neznaly žádných omezení. Otevřela se tak cesta i diletantům. Postmodernismus vyvolal velké rozpaky, pro mnohé byl překvapením a mnohé rozesmál. Toto hnutí bylo označováno mnoha přívlastky: za bláznivé, schizofrenické, klaunovské, ale i úsměvné, snivé a mystické. Toto uvolnění mělo za následek, že se mnozí talentovaní návrháři nábytku počali koncem dvacátého století zabývat návrhy nábytku jako ateliérovou tvorbou uměleckých objektů.Z prostých předmětů, jakými jsou židle, stolky, skříňky či lůžka začali mnozí návrháři vytvářet "umělecké předměty."

Tvarové kreace bez funkčnosti
Úsilí po zviditelnění a snaha po originalitě vedlo ke stupňování tvarových kreací a k tomu, že navrhovaný tvar věci přerůstal jeho účel a to natolik, že vznikají předměty, které žádnému účelu neslouží a přitom se neustále tváří jako použitelný nábytek. Navrhování nábytku sklouzlo do snahy vytvořit z prostých předmětů umělecká díla a jako velká  umělecká díla je také finančně ohodnocovat. Návrháři se často snažili vymyslet nejneobyčejnější kombinace barev a nejneobyčejnější tvar jen proto, aby upoutali a uchvátili obecenstvo a zvítězili v konkurenci. Převládl nekritický postoj, který dovoluje vše. V něm se pak rozplývá vše a vše je možné.

Postmoderna obsahuje deziluzi
Je to snad tím, že jako rozčarovaní prožíváme období konců utopií, podle kterých měla technika přinést lidstvu naplnění všech základních lidských potřeb. Došlo k velkým deziluzím. Vytratil se velký příběh a pro mnoho lidí vyprchala i víra křesťanská. Ve stavu prokletí se octl socialismus, který jako svůj teoretický štít v sobě nesly generace avantgardních funkcionalistů. Z návrhů a prací se vytratil tradiční charakter, který byl v Evropě ještě v předcházejícím období založen na tvůrčím hledání hodnot.

Ztráta vazeb a souladu
Sociální funkce jako základní poslání práce na návrzích každodenních předmětů se vytratila současně s návrhy, které by podněcovaly další technologický rozvoj. Mnohými návrháři přestal být dokonce řešen soulad základních faktorů poctivé práce, spočívající ve vazbách mezi materiálem, rozměrovými parametry, konstrukcí a konečným vzhledem.

Shrnuje to poznámka významného francouzského uměleckého kritika Gérlada Gassiota-Talabota, který v roce 1985 o nábytkové tvorbě poznamenal: "nejhorší nepřítel současného designu nábytku je samotné současné navrhování nábytku, se svým konformismem, se svou skandální praxí vysokých cen, které udržují širokou veřejnost mimo dosah předmětů, které by mu měly být přednostně určeny, v estetické nejasnosti předmětů, který je odvrácen od své funkce a přeměněn na prvek okázalosti, porušujíc všechny vztahy k architektuře..."

Hodnocení postmoderny
Postihnout tvorbu nábytku posledních let konce druhého tisíciletí je složité především proto, že neexistuje jednotný vývoj, jak tomu bylo ve všech předchozích etapách. Je nesnadné hodnotit současné pokusy návrhářů nábytku, kteří si za svůj hlavní cíl předsevzali být za každou cenu zvláštní a originální. Jak máme posuzovat realizace, kterými jejich autoři chtějí hlavně šokovat a přitom je dobře finančně zhodnotit. Jedinou cestou jak je možné se z této situace dostat, není zřejmě pouze obrana svobod pluralitních forem, ale navrácení tvorby nábytkových předmětů k plnění základního poslání.

Přejme si, aby tvorba nábytku našla cestu k upřímnému spoluvytváření předmětného světa, který by odpovídal prostému životu nezatíženému na jedné straně prakticky nevyužitelnými extravagancemi a na druhé straně svázanému konvencemi.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie