Komentář: Plyn je nejdražší od roku 2022. Čekají nás scénáře špatné a horší

Zatímco Česko ve středu slavilo státní svátek, plyn na evropské burze TTF po čtyřech letech překonal hranici 100 euro za megawatthodinu. Evropské zásobníky jsou naplněny zhruba ze tří čtvrtin, což je pro toto roční období nejméně od roku 2009, kdy se data začala sbírat. Pětiletý průměr se přitom pohybuje kolem 89 procent.

Česko je na tom o něco lépe než evropský průměr, naše zásobníky jsou naplněny přibližně ze 77 procent. Od začátku října se ovšem do země dováží jen tolik plynu, kolik právě spotřebujeme, a s chladnějším počasím se bilance začne překlápět. Plyn na zimu mít budeme, o tom nepochybuji. Otázka zní, za kolik a jak dobře ustojíme výkyvy, ať už v dodávkách, nebo v cenách.

Ještě před pár lety jsme plné zásobníky brali jako samozřejmost a plyn jako jistotu. Letošní podzim ukazuje, že ani jedno už neplatí.

Hormuz je daleko, ale bolí nás stejně

Do Česka žádný katarský tanker nepřipluje. Přesto se nás situace v Hormuzském průlivu týká více, než by se zdálo. Před válkou, která začala koncem února, jím procházela zhruba pětina světového obchodu se zkapalněným plynem. Katar přitom zajišťuje 12 až 14 procent evropských dovozů LNG.

Říjen byl podle údajů o námořní bezpečnosti nejhorším měsícem útoků na lodě kolem Hormuzu od začátku konfliktu. Od 21. října k tomu přibyly útoky Húsíů na cíle v Saúdské Arábii. Co nepropluje průlivem, musí Evropa nakoupit jinde, a o tytéž dodávky soutěží s Asií. Tanker dostane ten, kdo nabídne více.

Analytici Rystad Energy odhadují, že evropský účet za LNG letos vzroste minimálně o 12 miliard dolarů, ačkoli Evropa plynu dováží méně. Platíme tedy více za méně. A plyn nemusí téct přímo k nám, aby nás bolel: v Evropě ještě dlouho bude určovat cenu elektřiny v hodinách, kdy je jí nejméně.

Špatný scénář a ještě horší

Kdy se situace v Perském zálivu uklidní, nevím. A s prominutím, nikdo jiný to neví také. Mohu ale nabídnout dva scénáře, se kterými pracují analytici Oxford Institute for Energy Studies.

V tom špatném se lodní doprava průlivem obnoví do dubna příštího roku. Trh to začne započítávat s předstihem a ceny plynu půjdou dolů už v prvním čtvrtletí 2027. V tom ještě horším se normální provoz vrátí až na podzim 2027 a ceny vyvrcholí příští jaro, tedy právě ve chvíli, kdy bude Evropa potřebovat znovu plnit prázdné zásobníky. Evropské sdružení provozovatelů přepravních soustav ENTSOG už varovalo, že bez dostatku LNG mohou zásoby na konci zimy klesnout hluboko pod 30 procent.

Aby nedošlo k nedorozumění: domácnosti se nemusí obávat, že jim zítra přijde dvojnásobná faktura. Většina z nich má cenu zafixovanou a případný dopad pocítí se zpožděním, typicky až při nové fixaci. Jinak je tomu u firem, které nakupují energie za aktuální tržní ceny. Ty každý výkyv pocítí okamžitě a v rozpočtu na příští rok s ním musí počítat.

Válka, která nemá frontu

Hormuz je ovšem jen jedna polovina obrázku. Druhá leží mnohem blíž. Německá policie od začátku roku eviduje přes 165 případů podezření ze sabotáže. Začátkem září zasáhlo Německo několik souběžných útoků na rozvodny a uhelné elektrárny. Evropské zpravodajské služby se shodují, že Rusko bude hybridní tlak na evropskou energetiku v zimě spíše stupňovat.

Britský institut RUSI přitom za nejpravděpodobnější hrozbu letošní zimy považuje kybernetické útoky na výrobu a distribuci elektřiny, teprve po nich na plynárenskou infrastrukturu. Fyzická sabotáž je provozně náročná, útok přes síť vyjde levněji a hůře se dohledává.

Není fér z toho vyvozovat, že nás čeká blackout. Záměr útočníka ještě neznamená úspěch a evropské sítě vydrží více, než se často píše. Na jednu věc ale tyto útoky upozorňují velmi dobře: čím více energie teče přes několik velkých uzlů, tím lákavějším cílem tyto uzly jsou.

Pojistka na střeše

Jestli je v současné chvíli něco jisté, je to fakt, že cenová rizika nás v případě plynu budou provázet i příští rok a v roce následujícím by na domácnosti mělo dopadnout i ETS2. Evropa nemá důvod se mu bránit tak tvrdě jako my. Zatímco v Česku totiž podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů v posledních letech vzrostl o necelá 4 %, evropský průměr byl 9,5 %. Proto se vracím k myšlence, kterou opakuji delší dobu: o energetické bezpečnosti se nerozhoduje jen ve velkých elektrárnách a na plynovodech. Rozhoduje se o ní také na střechách výrobních hal, v zemědělských areálech a v technických místnostech rodinných domů. Sami domečkáři toho ale mnoho nezmůžou a na jejich straně už většina téhle práce proběhla.

Firma, která si část elektřiny vyrobí sama a umí ji uložit na čas, kdy ji potřebuje nejvíce, je méně vystavená cenovým špičkám, které dnes určuje drahý plyn. Při výpadku sítě může s baterií a vhodným střídačem udržet v chodu to nejdůležitější. A tisíce menších zdrojů rozesetých po celé zemi nejsou pro útočníka zdaleka tak vděčným cílem jako jedna velká rozvodna.

Abych byl férový: fotovoltaika na střeše v lednu nevytopí panelák a plyn z české energetiky ze dne na den nezmizí. Decentralizace zásobníky ani diverzifikaci dodávek nenahradí. Snižuje ovšem, jak citelně na nás dopadne každý další výkyv, a ty, zdá se, budou přicházet stále častěji.

Zima jako zkouška

Letošní zima pro Česko pravděpodobně nebude krizová. Bude ovšem drahá a nervózní a měli bychom ji brát jako generálku. Zásobníky by se měly plnit průběžně, ne až ve chvíli, kdy se to obchodníkům vyplatí, a v diverzifikaci dodávek nelze polevit. Především ale potřebujeme systematicky podporovat to, aby si firmy a obce dokázaly část energie vyrobit a uložit samy, včetně pravidel, která jim umožní baterie aktivně řídit.

Dění v Perském zálivu ani rozhodnutí v Moskvě neovlivníme. Můžeme ale ovlivnit, kolik plynu máme v zásobnících a jak moc na něm chceme záviset.

Michal Petřek, manažer inovací v Raylyst Solar